Historie farnosti kostela svatého Martina – díl sedmý

Sedmiletá válka znamenala nejen pro Rossbašské, ale i všechny ostatní obyvatele Ašska mnoho útrap. Rossbachem protahovaly jak pruské, tak císařské oddíly vojsk. Obě válčící strany způsobovali místním obyvatelům značné škody. Toto například dokazuje seznam škod, které sepsal vrchní soudce Martin Thoma 7. března 1763, které způsobily v Gotsmansgrünu (Trojmezí) pruská vojska v roce 1757: Mikuláši Richterovi bylo zabaveno obilí a svršky za 50 zlatých, jeho bratrovi v hodnotě 150 zlatých, Oswaldu Wunderlichovi za 65 zlatých, Erhardu Richterovi za 16 zlatých, Adamu Richterovi za 15 zlatých, Michalu Plosovi za 5 zlatých atd. Velmi obávané byly kontribuce, které prováděli pruské jednotky, při nichž šlo nejen o majetek, ale i o život. Rossbaští se schovávali i s dobytkem a majetkem co šlo ukrýt v lesích. Mladší muži, kteří padli Prusům do rukou, byli nuceni jim potahy zajišťovat dopravu, nebo sloužili jako rukojmí, nebo byli přinuceni narukovat do pruského vojska. Prusové prohledávali stavení, stodoly, probodávali bajonety, šavlemi seno a hledali ukryté muže. Při těchto prohlídkách byl v domě číslo popisné 30 postřelen 25. března 1759 Andreas Sebastián, který svému zranění brzy podlehl. Vojska zavlekla na Ašsko tyfus, v Rossbachu zemřelo ten rok na tuto nemoc 105 obyvatel v samotné Aši 394.

Dokonce u obce Himmelreich (Nebesa) proběhla menší bitva a to 8. května 1759, ale tato událost si jistě zaslouží samostatné zpracování.

Spor Zedtwitzů s Marií Teresií nebyl stále vyřešen. Zedtwitzové ve snaze vyřešit otázku vztahu svého panství vůči České koruně vypracovali smírnou dohodu známou jako „Temperamentspunkte“ (Temperament), v nichž v 17 bodech bylo navrženo mírové narovnání. Požadovali, aby i nadále mohli používat titul „Reichsfreie adelige Zedtwitzische Gerichte“ (Říšské svobodné Zedtwitzovské panství), aby ve vztahu k Augšpurskému vyznání i nadále mohli obracet na německou univerzitu jako rozhodčí instituci, žádali potvrzení, že jejich území nebude připojeno k chebskému okresu a mnohé další. Slibovali za to ze své strany uznat zemskou vrchnost Českou korunu. Prostřednictvím svého soudního správce Fridricha Carla Temlicha se obrátili na Českou dvorní kancelář ve Vídni a po několika měsících čekání v únoru 1757 dostali jménem Marie Teresie Resolution, čili vyjádření k jednotlivým bodům Temperamentu. Všech 17 bodů bylo projednáno, některé byly přijaty kladně, jiné odmítnuty. Mělo jim být povoleno užívání osobního predikátu „Reichsritter“, ale bez říšské svobody. Všechny dosavadní listina a privilegia se uznávají, stejně tak se zachovává náboženská svoboda, ale jak jakákoliv spojení se saskou konzistoří se zakazují pod trestem ztráty majetku. Nejhorší bylo pro Zedtwitze připojení panství do chebského okresu. Na rozmyšlení dostali šest týdnů. Jediný kdo tuto resoluci přijal, byl mladý, již plnoletý Christoph Carl Ludwig Adam Zedtwitz zvaný Louis, který mezitím dosáhl plnoletosti a vládl na svém panství v Schönbachu (v Krásné) a byl původcem rozhoření nového sporu s Habsburky. Podepsal jí 17. ledna 1760 a přijal jí tím podřízenost české koruně. Ostatní Zedwitzové se nemohli rozhodnout a Carl Anton Philipp von Zedtwitz ze Sörgu (Smrčin) v prosinci 1761 písemně protestuje u apelační komory proti všem dosavadním jednáním. (pozdější výtisk úvodní strany v doprovodných fotkách)

Ale vraťme se do Rosbašské farnosti. Pastorem v letech 1759 až 1787 je Anton Johan Matrius z Aše. Za jeho působení se vybavení kostela rozšíří v roce 1761 o novou křtitelnici. Pravděpodobně od Doubravického mistra Johanna Christopha Zeitlera. Na vyřezávané křtitelnici jsou německy psané verše z bible. Například z Matouše verš 28,19. – Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, nebo verš z Matouše 16,16. – Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.

Uvnitř chrámu vpravo za vstupními dveřmi se nacházejí také čtyři částečně figurální náhrobky Zedwitzů ze 17. a 18. století. Jejich původní umístění není známo. Jistě bude zajímavé zkusit přečíst jejich nápisy, které jsou již špatně čitelné.

Právní spor Zedtwitzů s Marií Teresií pokračoval několika dalšími právními rozbory, jedné i druhé strany i nezávislého nejlepšího evropského právníka a znalce říšského státního práva Dr. Johanna Stefana Püttera, který více méně dává za pravdu Zedtwitzům a ve velmi podrobném rozkladu probírá všechny skutečnosti a dochází k závěru že Zedtwitzové nikdy nepodléhali Chebské radě, vždy se řídili vlastními zákony, na druhé straně nejsou nikde žádné doklady, které by dokazovali bezprostřední náležitost Ašska do Říše, ale historie posledních pěti století to potvrzuje prakticky. Nakonec se ale Zedtwitzové musí podvolit nátlaku Marie Teresie, když je téměř čtyřicetiletý spor téměř přivede na žebráckou hůl. 15. března 1775 podepíší  Zedtwitzové Temperament, a to s výjimkou Carla Antona Philippa von Zedtwitze ze Sörgu (Smrčin). Zarputilý odpor rodu Zedtwitzů, ale přinesl i ústupky dvorní kanceláře.

Dohoda obsahovala tyto hlavní body:

1. Zedtwitzové uhájili privilegia Jana Lucemburského, včetně osvobození od daní (jako jedinému šlechtickému rodu v českém království)
2. jako jediní v celé monarchii uhájili svobodu vyznání
3. byla jim ponechána soudní pravomoc nižšího soudu, ale dle tereziánského zákoníku
4. ašským cechům byli ponechány jejich zvyky
5. nadále nepodléhali Chebu a byli svojí vrchností
6. byli pozastaveny všechny sankce proti rodu a vojenská posádka byla stažena
7. byli ale povinni platit clo ze zboží
8. byli nuceni přijmout solní, tabákový, celní a razítkový monopol rakouských zemí
9. dosazování úředníků rakouského monopolu podléhá císařovně
10. byla jím Marií Teresií vydána nová lení listina

A jak to dopadlo Carla Antona Philippa von Zedtwitze ze Sörgu (Smrčin), který odmítl listinu podepsat? V tichosti se na něj v lenní listině zapomnělo a tak skončil letitý spor.

O tom jak obrovský význam, pro zachování protestanské víry v českém království mněl rod Zedtwitzů se píše v roce 1893 v ilustrovaném naučném Ottově slovníku v šestém díle:

 Církev evangelická v Čechách různými odstíny vyznání zastoupená vzala v dobách pobělohorských protireformací jako veřejná a státoprávní za své; avšak soukromě se evangelictví pěstovalo v rodinách a v tajných shromážděních. Také duch evangelický nepřestával se osvědčovati, pročež docházelo neustále к opětovaným přísným antievangelickým nařízením а к násilnému pokutování. Kromě toho přistěhovali se a výsad nabyli cizí továrníci, obchodníci a řemeslníci vyznání evangelického. Také lenní panství koruny České: Aš, Sorg a Neuberg v držení hrabat Zedwitzů s obyvatelstvem téměř výhradně evangelickým dostalo se r. 1775 pod bezprostřední svrchovanost krále českého a podrželo na novo zaručenou svobodu svého vyznání. Tak byla v Čechách půda připravena pro obnovení a opětné uznání církve evangelické, jež stalo se tolerančním patentem císaře Josefa II. dne 13. října 1781.

Rosbašský pastor Anton Johan Matrius byl v úřadu více než čtvrt století a nejen že přežil Marii Teresii, která umírá po nachlazení na rozedmu plic 29. listopadu 1780 ale dočkal se i vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. Habsburského ze dne 13. října 1781. Ten byl prvním krokem k zrovnoprávnění protestanského vyznání a ukončil Zedtwitzovský boj o svobodu víry.

Josef II.

Veškerým c. k. zemským úřadům.

„Milí věrní! Jsouce přesvědčeni jednak o škodlivosti všeho nátlaku na svědomí a jednak o velikém užitku, kterýž pro náboženství a stát pochází z pravé křesťanské tolerance, viděli Jsme se pohnuti, vyznavačům augsburského a helvetského náboženství, pak nesjednoceným Řekům povoliti všude soukromé vykonávání jejich náboženství bez ohledu na to, zdali kdy stávalo nebo kdy zavedeno bylo čili nic. Katolickému náboženství samojedinému má zůstati přednost veřejného náboženského vykonávání, obojímu protestantskému náboženství však, jakož již stávajícímu nesjednocenému řeckému má na všech místech, kde se to podle níže uvedeného počtu lidí a podle možnosti obyvatelů učiniti dá, a kde nekatolíci práva veřejného vykonávání náboženství nepožívají,1 soukromé vykonávání dovoleno býti. Zejména pak svolujeme k tomu: Předně: aby nekatoličtí poddaní, kde žije 100 rodin, byť i v místě modlitebny anebo duchovního správce nebydlely, nýbrž část jich byla vzdálena několik hodin, směli sobě vystavěti vlastní modlitebnu a mimo to školu; vzdálenější pak do nejbližší, však v c. k. dědičných zemích se nacházející modlitebny, kolikrátkoli by chtěli, se vypraviti mohou, též jejich duchovní z dědičných zemí svých domácích víry navštěvovati a jim i nemocným potřebným vyučováním, duchovním a tělesným potěšením přísluhovati, však nikdy, pod uvarováním nejtěžší odpovědnosti, nemají překážeti, aby tím aneb oním nemocným dožádaný katolický duchovní povolán nebyl.

Co se týče modlitebny, nařizujeme výslovně, aby, kde toho ještě není, taková modlitebna neměla žádného zvonění, žádných zvonů, věží, ani veřejného vchodu z ulice, jenž by chrám představoval, jinak však mohou ji, z jakékoli hmoty chtějí, vystavěti, též posluhování jejich svátostmi a vykonávání služeb Božích jak v místě samém tak přenášením jich k nemocným v přináležejících filiálkách, potom veřejné pohřby s průvodem jejich duchovního mají býti úplně dovoleny.

Za druhé: zůstavuje se jim na vůli, aby ustanovovali své vlastní učitcle, kteříž od sborů vydržováni býti mají, na kteréž však naše tamnější školní ředitelství má dohlížeti, co se vyučovacího způsobu a pořádku týče. Podobně povolujeme:

Za třetí: nekatolickým obyvatelům nějakého místa, jestliže své duchovní správce sami vydržují, volbu jich, kdyby to však vrchností na se vzíti chtěly, musely by ovšem požívati práva praesentačního; potvrzení vyhrazujeme si však tím způsobem, že, kde se protestantské konsistoře nacházejí, toto potvrzení jimi, a kde jich není, buďto protestantskými konsistoremi trvajícími již na Těšínsku anebo v Uhrách uděleno býti má, pokud by toho okolnosti nevyhledávaly, aby v zemích byly zřízeny vlastní konsistoře.

Za čtvrté: štolní poplatky zůstanou, jako ve Slezsku, vyhrazeny řádnému faráři (parocho ordinario).

Za páté: Soudnictví ve věcech náboženství, nekatolíků se týkajících, milostivě ukládáme našemu politickému zemskému úřadu s přibráním jednoho anebo druhého z jejich duchovních a bohoslovců, kterýž má podle jejich náboženských zásad věc posouditi a rozhodnouti, proti čemuž však se zůstavuje odvolání k našemu politickému dvorskému místu.

Za šesté: Od dávání dosud obvyklých reversů při sňatcích se strany nekatolíků v příčině vychování jejich dítek v římsko-katolickém naboženství má se od nynějška úplně upustiti, poněvadž při katolickém otci všecky dítky, jak mužského tak ženského rodu mají býti vychovány beze všeho dotazování v katolickém náboženství, což se za přednost panujícího náboženství pokládá, kdežto naproti tomu při protestantském otci a katolické matce dítky pohlaví následovati mají.

Za sedmé: Nekatolíci by mohli příště dispensací býti připuštěni ke koupi domů a statků, k právu měšťanskému a mistrovskému, k akademickým hodnostem a civilním službám, a nemají býti přidržováni k žádnému jinému způsobu přísahání než k tomu jenž se s jejich náboženskými zásadami srovnává, ani k obcování průvodům anebo služebnostem panujícího náboženství, leč by sami chtěli. Také se má bez ohledu na rozdíl náboženství při všech volbách a všelikém propůjčování služeb, jak se u Našeho vojska denně beze vší závady a s velikým prospěchem děje, zevrubný zřetel vzíti jediné na poctivost a způsobilost uchazečů, pak na jejich křesťanské a mravní obcování. Podobné dispensace k nabytí držebnosti, pak práv měšťanských a mistrovských buďtež v poddanských městech krajskými úřady, v královských a věnných městech pak, kde zemští komoří jsou, těmito, a kde jich není, Naším zemským guberniem (zemským hejtmanstvím) beze všeho ztěžování udělovány. V případě však, že by se při dožádaných dispensacích vyskytly překážky, pro které by měly býti odepřeny, budiž o tom pokaždé našemu guberniu (zemskému hejtmanství) a od vás sem podána zpráva spolu s důvody k vůli opatření sobě Našeho nejvyššího rozhodnutí.

Kde však běží o občanské právo vyššího stavu, tam nechť udělí dispensaci po předchozím vyslechnutí zemského úřadu Naše česko-rakouská dvorská kancelář.

Toto Naše nejvyšší rozhodnutí oznámíte krajským úřadům, městským radám a panstvím zvláště tištěnými oběžníky, kterých větší počet než obyčejně jindy vydán býti má, tamním nakladatelským knihtiskařům pak dáte povolení, aby každému, kdo jich žádá, takové tištěné oběžníky vydati směli a tak dostatečné rozšíření i v jiných zemích umožnili.“

Ve Vídni dne 13. října 1781.

Doprovodná fota: křtitelnice Rossbašského kostela sv. Martina, ukázky textů z křtitelnice, první strana Temlichova soudního odvolání ve sporu s Marií Teresií, první strana Tolerančního patentu Josefa II.