Historie farnosti kostela svatého Martina – díl pátý

O dravosti katolismu, podporovaném Habsburky svědčí mnohomluvné kázání katolického faráře Johanna Novatia na Nicklasbergu (Mikulášském vrchu v Aši), které přednesl 6. prosince 1722 k oslavě svatého Mikuláše a nechal si ho vytisknout v Chebu na 21 dvojarchových stránkách. V kázání mimo jiné přisoudil existenci dávné katolické kaple zasvěcené svatému Mikuláši, podle které celý vrch nese název, aby temné síly v roce 1630, památku svatého Mikuláše potlačily. Nyní, v roce 1722, opět svatý Mikuláš vítězně povstal jako ochránce a přímluvčí zásluhou zedtwitzovského panstva. Mnoho mluvné kázání pokračovalo a bylo zakončeno prosbou na svatého Mikuláše, aby u Boha pomohl vyprosit pro katolické manžele dědice. Jsme opět u Antona Josepha Franze Christopha von Zedtwitz (*1681 †1731) z Krugsreuthu (Kopanin) a jeho manželky Emilii Marii Theresii Josephe von Herttenberg ze Starého Rybníka u Skalné, která mu ani po dvaceti letech manželství nedala dědice, mají spolu pouze dvě dcery a to Wilhelminu Catharinu a Marii Annu Amandu. Anton Joseph Franz Christoph se navzdory slabé konstituci dožil čtyřicítky, ale bez dědice. V případě jeho smrti rodina přijde o všechno, celé bohatství připadne těm třem protestanským chudákům z druhé linie. Ať již přímluva svatého Mikuláše byla slabá, nebo Bůh stál na straně protestantů, nechal Antona Josepha Franze Christopha žít ještě 12 let, ale bez syna. A tak, aby zachránil něco své rodině, požádal císaře aby alodiální část na Nicklasbergu (Mikulášském vrchu) byla prohlášena a nadále vedena jako ženské léno. Císař Karel VI., byl ve stejné situaci. Neměl syna, ale pouze dceru Marii Terezii. Měl tedy pro takovou žádost pochopení a vyhověl mu.

Císař Karel VI se snažil ukončit všechny války a stabilizovat hospodářství vyčerpané habsburské monarchie, což se ne úplně dařilo. Roku 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků mír s válkou vyčerpanou Francií v Utrechtu, kterým bylo potvrzeno nástupnictví Filipa V. z Anjou na španělský trůn (pod podmínkou, že se španělské državy nespojí s Francií). Další mírovou smlouvou uzavřenou v Rastatte roku 1714 ukončil svůj boj i Karel VI., který jako kompenzaci rezignace na španělský trůn dostal část důležitých držav Španělska – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardinie). Během jeho šestadvacetileté vlády se ale začala projevovat vnitřní slabost a ekonomická nerozvinutost habsburské monarchie. Územní zisky z úspěšné války s Tureckem v ztratila v dalším střetu na Balkáně v letech (1737–1738), v polovině třicátých let pak přišla v důsledku neúspěšného střetu s Francií o jihoitalské državy Neapolsko a Sicílii. (základní situaci v Evropě zachycuje přiložená mapka).

V habsburské dynastii po roce 1700 vymírali muži, a noví nepřicházeli. Přes půl století (1685–1741) se ani ve španělské, ani v rakouské větvi rodu nenarodil chlapec, který by přežil raný věk. Poslední Habsburk ve Španělsku Karel II. byl duševně i fyzicky nemocen a neplodný. Tři poslední rakouští Habsburkové, Leopold I. a jeho synové Josef I. a Karel VI., zplodili dohromady 23 potomků, vesměs dcer, jakmile se však objevil chlapec, nepřežil víc než pár dnů. Císař Karel VI. zůstal tedy bez dědice a musel hledat způsob, který by legitimizoval nezvyklé nástupnictví. Obtížným prosazením tzv. Pragmatické sankce nakonec dokázal předat trůn nejstarší z dcer, Marii Terezii. Dne 19. dubna 1713 vydal Karel VI. Pragmatickou sankci jako domácí zákon pro domácí dům. Celým jménem Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského stanovila nedělitelnost a nerozlučitelnost habsburských držav a v případě vymření rodu Habsburků po meči oprávnila nástupnictví ženské linie. Podle římského práva se pragmatickou sankcí rozuměly královské edikty, nařízení, jež se týkaly otázek mimořádného významu a měly povahu základního, nezrušitelného zákona. Ve smlouvě o nástupnictví (pactum mutuae successionis) byl článek popisující případ, kdy by Karel VI. zemřel bez mužského dědice, avšak zůstaly by po něm dcery. V takovém případě by se dědicem stal jeho bratr Josef I. Dcery Karla by své nástupnické nároky mohly uplatnit v případě absence potomků Josefa I. Následující článek smlouvy popisoval druhou možnost. Pokud by římskoněmecký král a císař Josef I. zemřel bez dědice a zůstaly po něm dcery. Jeho dědicem by se tedy stal jeho bratr, Karel VI. V případě Karlovy smrti po něm měli nastupovat nejprve jeho vlastní synové, po nich pak vlastní dcery. Dcery zemřelého panovníka (v tomto případě Karla VI.) měly vždy přednostní nástupnická práva před jeho neteřemi (dcerami Josefa I.)66 Císař učinil veškeré úsilí, aby byla Pragmatická sankce potvrzena. V té době každý zemský sněm střežil svou autonomii a nebylo možné přesvědčit zemské stavy, aby se postavily za Pragmatickou sankci a garantovaly ji příslušným usnesením. Uherské stavy aktivně odmítaly přijetí Pragmatické sankce z toho důvodu, že Pragmatická sankce ohrožovala jejich právo na volbu vlastního uherského krále, této možnosti se nechtěly zbavit. Roku 1722 však přijal uherský sněm Pragmatickou sankci jako svůj vlastní základní zemský zákon. Podmínkou souhlasu bylo nové potvrzení starých šlechtických privilegií. Opačná situace se vyskytla v Chorvatsku, kde už roku 1712 bylo potvrzeno uznávání stejného panovníka jako v Rakousku a ve Štýrsku, podmínkou bylo, že obě země poskytnou Chorvatsku pomoc v případě tureckého ohrožení. V říjnu roku 1720 vyslovil souhlas s Pragmatickou sankcí český sněm. Stejně jako v Českém království rozhodly roku 1720 také zemské sněmy v Horních i Dolních Rakousích, Korutanech, Štýrsku, Kraňsku a Tyrolsku. Roku 1723 souhlasilo Rakouské Nizozemí. Téhož roku byla platnost potvrzena také v Sedmihradsku, a roku 1725 i v Lombardii. Protože, se podstatné části rakouského domu spadali do římskoněmecké říše, souhlas s uzákoněním Pragmatické sankce musela tedy dát i říše. Velkým odpůrcem uznání Pragmatické sankce bylo Bavorsko. Kurfiřt Karel Albrecht si dělal na rakouské země nárok s odkazem na smlouvu o dědění mezi Habsburky a Wittelsbachy uzavřenou v roce 1546, která stanovovala v případě, že jedna z obou dynastií v mužské linii vymře, vzájemné následnictví. Saský kurfiřt, polský král August III., také předkládal dědické nároky.

Císař Karel VI. umírá na otravu houbami, pravděpodobně muchomůrkou zelenou 1. října 1740. Je pochován v kapucínské hrobce ve Vídni stejně jako jeho bratr a rodiče. Nápis na jeho sarkofágu zní:

Věnováno věčné památce. Nevýslovná bolest oživuje posvátný popel zbožňovaného nejjasnějšího císaře Karla VI., který velmi šťastně a plně, se stálostí a statečností Rakušana a nejen v těchto dvou, nýbrž ve všech heroických cnostech byl zcela dokonalým a zdatným císařem, který i v hrobě žije, abys věděl, poutníče, že majestát ani pohřben nikdy nezanikne.

Všeobecnému blahu propůjčen léta Krista, našeho Pána 1685, 1. října, nebeské vlasti vrácen roku 1740, 20. října, nemohl zanechat znamenitější památku nežli obraz cnosti, moudrosti a zbožnosti, Marii Terezii, císařovnu spravedlnosti a vládkyni dobroty, okrasu, vzor a řád. Žil 55 let, 19 dní a 8 hodin.

Pastor Wilhelm Adam Stein byl v úřadu až do roku 1724, kdy ho střídá Niklas Jobst, který vede farnost až do roku 1731. Jeho vystřídá Friedrich W. Mitlacher který zde působí až do roku 1759.  Postupná hospodářská konsolidace umožnila i vylepšení vybavení kostela. Byla zadána výroba nového barokního oltáře s kazatelnou u místního řezbáře a truhláře Johanna Simona Zeitlera z nedalekého Grünu (Doubravy). Pořízen byl z dobrovolných příspěvků farníků a vysvěcen 3. července téhož roku, o čemž nás informuje nápis na zábradlí schodiště na kazatelnu. Při bližším pohledu na oltář v jeho čelní straně je obraz poslední večeře páně. 2. července 1750 vysvětil ašský děkan nové barokní varhany, které sloužili více než sto let.

Ale musíme se vrátit k Habsburkům, neboť dne 20. října 1740 ve věku 23 let převzala Marie Terezie vládu po smrti svého otce císaře Karla VI. a Zedtwitzům záhy nastali zlé časy.  Marie Terezie se stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní (rodem), vévodkyní lotrinskou a velkovévodkyní toskánskou (sňatkem). Ostatní tituly včetně královny české a uherské si musela nechat nejprve potvrdit. Císařský titul Svaté říše římské německého národa zdědit nemohla, na to byly dvě příčiny: za prvé od vyhlášení Zlaté buly byl císař volen sedmi kurfiřty a za druhé Sváta říše římská byla katolické císařství, ve kterém byly ženy z vládnoucích funkcí vyloučené. Od roku 1745, kdy byl manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský zvolen císařem Svaté říše římské, Marie Terezie jako císařova manželka automaticky dostala císařský titul, protože všechny manželky císařů Svaté říše římské přejímaly titul svého manžela. Některé země neuznaly nástup Marie Terezie na trůn. Byly to nejen německé státy, ale i evropské mocnosti. Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zeměmi, ale i uvnitř Rakouska, kde se uskutečnila vlna odporu proti „ženské vládě“, která se opírala o bavorskou propagandu, která doporučovala Wittelsbacha jako vládce. Území, nad kterým Marie Terezie vládla, se skládalo z německých dědičných zemí (Korutany, Štýrsko, Vorarlbersko, Dolní a Horní Rakousy a Kraňsko), zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko) a zemí Koruny svatoštěpánské (Uhry, Slovensko, Chorvatsko), dále z Toskánska, Florencie a Dalmácie. 20. října 1740 v den, kdy Marie Terezie přejímala vládu, upozorňoval benátský vyslanec ve Vídni, Alessandro Zeno, na hlasy, podle nichž „se s důstojností státu neslučuje, aby mu vládla žena“. Ale už o měsíc později, 19. listopadu 1740, podává zprávu o tom, že se veřejné mínění změnilo. Vídeňané, kteří si z ženské vlády utahovali, dospěli k témuž názoru a začali si svou mladou panovnici předcházet už jen proto, že byla koneckonců také Vídeňanka.

Koncem června 1741 dorazila Marie Terezie do Prešpurku a ihned začala jednání s uherskými představiteli. Královna uherským stavům přislíbila, že potvrdí všechna privilegia s výjimkou Zlaté buly Ondřeje II. z roku 1222, jež uherské šlechtě zaručovala právo branného odporu vůči panovníkovi. Dále souhlasila dodržovat daňovou svobodu uherské šlechty a obnovit článek II. zákona z roku 1723, jímž se uznávala Pragmatická sankce. Tento paragraf zaručoval, že v případě úplného vymření všech potomků Karla VI., Josefa I. i Leopolda I. si uherský národ sám zvolí svého panovníka. Panovnice souhlasila s požadavkem, že Uhry nebude spravovat stejným způsobem jako ostatní dědičné země, odmítla však ustavení zvláštní uherské rady, která by mohla uškodit jejím hlavním politickým záměrům. Novým uherským palatinem byl zvolen stoupenec dvorské strany Jan Pálffy. Korunovační slavnost se odehrála 25. června 1741. Českou královnou se stala v květnu 1743 po vyhnání Karla Albrechta, který s pomocí bavorských a francouzských vojsk obsadil Prahu a byl přijat za českého krále. Koncem dubna se Marie Terezie vydala na cestu do Prahy, aby tam byla korunována českou královnou. Cestovala v doprovodu svého manžela a syna. Její družinu tvořili vysocí rakouští a uherští zemští hodnostáři a také velvyslanci cizích mocností. Slavnostní vjezd Marie Terezie do Prahy se odehrál 29. dubna 1743. V sobotu 11. května přijala Marie Terezie ve Vladislavském sále Pražského hradu hold českých stavů. Vystupovala jako Landesmutter promluvila Marie Teresie řečí německou v tom smyslu, že četné strasti, jaké byly království České stihly, způsobily jí hluboký zármutek a bolest, ale že doufá, kterak nyní bude s to, aby věnovala péči co největší tomuto svému dědičnému království netoliko k jeho zotavení a úlevě, nýbrž také k jeho zvelebení, a kterak zároveň očekává, že též stavové k zachování a upevnění vlasti, jakož i k ochraně jejích práv a nároků co nejvíce se vynasnaží, naproti čemuž ona stavům potvrzuje zděděné jejich svobody a výsady. 12. května 1743 byla v katedrále sv. Víta korunována českou královnou, přijala českou korunu z rukou olomouckého arcibiskupa. Josef Svátek v Dějinách panování císařovny Marie Teresie podrobně popisuje korunovační proces:

„Obřady tyto měl dle řádu onoho konati Pražský arcibiskup hrabě Manderscheid, leč týž byl ode dvora i z Prahy vypovězen na svůj zámek v Břežanech u Jílového, a za to povolán již dříve Olomoucký biskup hrabě Liechtenstein do Prahy, aby královně korunu na hlavu vstavil.“

Před Bohem, Neposkvrněnou Pannou a všemi svatými se slavnostním slibem zavázala, že zůstane pevná v katolické víře, že českým stavům zachová jejich stará práva a privilegia, potvrzená v letech 1627, 1642 a 1723, že nezcizí nic z území českého království, ale naopak, že jej podle svých možností rozšíří a že učiní vše ku jeho prospěchu a vážnosti. „Po přísaze následovalo mazání svatými oleji a pak oblékání rouch korunovačních a vstavení koruny na hlavu, při čemž biskupovi hraběti Leichtensteinovi biskupové Litoměřický a Kralohradský asistovali.