Nejen politické půtky a nepřející Němci byli nepřátelé výstavy, ale i samo nebe jako by bylo proti výstavě. Ač v Praze téměř nepršelo, postihly Prahu mohutné a poměrně dlouhotrvající povodně, podobné těm jako většina z nás pamatuje v roce 2002. Přišly poměrně ve velmi neobvyklou dobu a to koncem léta, kdy všeobecně v řekách bývá nejméně vody.
Ne že by Praha povodně neznala, v mnoha případech byly pro Prahu velkou zkázou. Připomenu ty největší letní povodně. O té první, o které máme písemné záznamy, se zmiňuje kronikář Cosmas. Jeho vyprávění jsem poněkud upravil, protože jazyku našich předků, bychom těžko rozuměli.
Ustavičnými dešti v září leta páně 1118 rozvodnila se Vltava a ostatní řeky české takovou měrou, že bylo vodou odneseno množství vsí, chalup, a kostelů. Povodeň na Vltavě málokdy dosahovalo podlahy dřevěného mostu, ale toho roku vystoupila 10 loket nad něj.
V kronikách se dočteme i o dalších letních povodních:
Roku 1432 po velkém suchu dostavil se 19. července liják dva a půl dne trvající, jež způsobil, jednu z největších povodní letních. Poněvadž déšť byl obecný, rozvodnily se všechny potoky a řeky, v Praze vzalo rozvodnění Vltavy začátek 21. července ráno, vody vystupovala celý den i v noci, a ještě dne následujícího, teprve v poledne 22. července začala opadávati, ale trvalo týden, než se vrátila k obyčejné výšce. Voda sebrala vše s polí a luk. Kamenný most, nacpaný v některých obloucích, senem, obilím, dřevem i celými chalupami, protrhl se z 22 na 23. července na tré zbořením pěti oblouků.
Roku 1501 povstala srpnová povodeň s trvalých dešťů, jež záhy rozvodnily potoky a řeky, rybníky pak přeplnily a protrhly. Po Vltavě v Praze pluly celé chalupy, stohy obilí a množství dříví. Kamenný most v Praze jen tím byl zachráněn před zkázou, že lidé poznavše nebezpečí, dříví před mostem se kupící odstraňovali. Voda sahala dva lokte nad „bradáče“ pod mostem kamenným.
Povodeň roku 1890 přišla do Prahy po Vltavě, po velmi vydatných deštích v jižních Čechách, a její největší ničivá síla byla v tom, že trvala velmi dlouho. O příchodu povodně hovoří zápisy z hlavního vodoměru pražského, který byl před staroměstskými mlýny.
Voda v Praze začala stoupati v noci ze dne 2. na 3. září. Za 24 hodin stoupla z 0,7 na 3,3 metru tj. o 2,6 metru, v Karlíne pak z 1,6 na 4,8 metru tj. o 3,2 metru. V dalších 24 hodinách o další 1 metr u mlýnů, v Karlíně o 1,5 metru. 4. září večer pak dosáhnuvší výšek největších v Praze 4,75 metru v Karlíně pak 5,82 metru. Opadání vody k normálu pak trvalo téměř dva týdny.
Zatopeny byly i dvě třetiny výstaviště v Královské oboře kde vznikly velké škody. Stavební práce musely být pozastaveny. Například 11. září došlo ke zřícení čtyř oblouků průmyslového paláce. Smeteny povodní byly i tři prostření oblouky Karlova mostu. Zde se například projevila velká vynalézavost Čechů, kdy naplavené dřevo z povodně, použili k výstavbě provizorní náhrady zbořených oblouků Karlova mostu a později i ke stavbě bednění při jeho opravě.
Hlavně německá část měla výstavu za definitivně ztracenou. Živelná katastrofa však ještě více podnítila úsilí celého výboru ke zdárnému zahájení výstavy v nadcházejícím roce. Tyto snahy podpořilo i mnoho firem. Například v říjnu 1890 se přihlásila cementárna Maxe Hergetta s tím, že za cenu pouhých 6 000 zlatých, což byla cena o polovinu nižší, než byla rozpočtová, provede celou betonovou část Křižíkově fontány. V té době již byla rozpracována či dokončena stavba některých budov a pavilónů jako např. pavilónu Zemského výboru, restaurace Plzeňského pivovaru či pavilón českých papíren. Vzhledem k rozsahu naplánovaných prací a požadovanému termínu otevření výstavy v květnu 1891 bylo rozhodnuto, že stavební práce budou probíhat i v zimě. Stavební výbor zakoupil množství mrazuvzdorného vápna a kotel na ohřev vody pro výrobu malty.
Naposled nebe zahrozilo 8. května, týden před otevřením výstavy:
Nad Letnou strhla se neobyčejně prudká bouře, spojená se strží mračen, kteráž na výstavišti některé škody způsobila. Ihned rozepsaly se listy německé, že výstaviště je tou měrou zpustošeno, že na otevření výstavy pomýšleti nelze. Výkonný výbor v čele s Karlem Maxem Zedtwitzem nemeškal vystoupiti rozhodně proti lživým zprávám těmto a prohlásil, že následkem strže mračen na některých cestách a na některých ne doposud zcela nehotových budovách byly způsobeny škody, ale že byla neodkladně učiněna opatření, aby škody ihned opraveny byly a že zahájení výstavy bude určitě 15. května provedeno.
Je asi na čase představit hlavní osobnosti výstavy. Nemůžu nezačít svým prasynovcem Karlem Maxem Zedtwitzem, který měl zásadní podíl, že se nakonec vše stihlo a výstava přes mnohé další potíže, ke kterým jsem se ještě nedostal, stihla otevřít včas. Jak jsem se již zmínil Karel Max Zedtwitz byl předsedou výkonného výboru výstavy. Narodil se 25. června roku 1844 v Českých Budějovicích jako jediný syn Franze Ferdinanda von Zedtwitz (10. března 1812 v Krugsreuth (Kopaniny) – 8. října 1844)a Rossine Gottl 5. května 1822 v Ober-Wildstein (Skalná) (zemřela 6. listopadu 1892). Franc Ferdinand je státním úředníkem v Českých Budějovicích a umírá, když malému Karlovi Maxovi jsou pouhé tři měsíce. Matka se s ním vrací na statek do Kopanin a plně se věnuje jeho výchově. Vede ho k velké cílevědomosti a zajistí mu kvalitní vzdělání. Ve věku pětadvaceti let si bere devatenáctiletou Bertu Marii Rieger z Riegershofenu (7. ledna 1850 – 30. března 1927). Mají spolu tři syny Karl Joseph (narozen 26. prosince 1869 v Praze – 1921), Alexander Maria Wencel (narozen 18. ledna 1871 v Praze – 1940) a Franze Josefa (narozen 27. května 1873 v Kopaninách – 1954) a dceru Marie-Magdalena Josephine Rosine (narozena 5. listopadu 1880 v Kopaninách) V Aši je zvolený do první Okresní školní rady, která se úspěšně starala o rozvoj škol nejen v Aši, ale i v okolních obcích. Později je zvolen do Zemského kulturního výboru. Od roku 1878 byl poslancem Českého zemského sněmu, kde byl členem sekce ústavověrných velkostatkářů. Roku 1887 se stává majitelem panství Krugsreuth (Kopaniny) a Wernersreuth (Vernéřov). V roce 1893 se pak stal i poslancem Říšské rady kde se připojil k takzvanému Hohenwartovu klubu (založen 1891 zásluhou Karla Sigmunda von Hohenwarta (1824-1899), sdružoval velkomajitele půdy (feudály) z českých zemí, německé klerikály i zástupce Slovinců, Chorvatů i Rusínů). Zedtwitz náležel k nejhorlivějším zastáncům konzervativního hnutí pro Selskou jednotu (Bauernbund-Bewegung), které předcházelo (po moravském vzoru vznikla 1889 v jižních Čechách Selská jednota pro království České, už rok nato vídeňskou vládou rozpuštěná). Byl i ředitelem České zemské banky a prezidentem generálního ředitelství Montan – und Industrialwerke A.G. v Dolním Rychnově (Unterreichenau) u Falknova nad Ohří (Falkenau an der Eger, dnes Sokolov, jehož je dnes Dolní Rychnov částí).
Dlouho jsem přemýšlel jakou zajímavost vám nabídnout z výstavy. O velkoleposti výstavy vypovídá nejvíce, že původně uvažovaný rozpočet ve výši 388 200 zlatých se rozrostl na tehdy obrovskou částku 1 132 00 zlatých a jeho podrobný rozpis najdete v posledním vyobrazení tohoto článku. V rozpočtu výstavy není částka za stavby, které realizovali jednotliví vystavovatelé. Celkové náklady tak byly o více než jeden milión zlatých větší. Samotné hlavní výstavní budovy i mnohé menší dočasné výstavní pavilony byly velmi zajímavé a působivé stavby a určitě se postupně s nimi seznámíme, stejně jako s ostatními osobnostmi, které se na pořádání výstavy podílely. Dovolím si říci, že samotná výstava byla obrovským podnikem, který velice pozdvihnul českou hrdost. Dnes si toto těžko umíme představit, ale tehdy touto událostí žilo celé české království.
Příští díl nás už přenese v podvečer výstavy a uvidíte, že některé věci, jako dokončování staveb na poslední chvíli bylo stejné dnes jako před sto třiceti lety.
