Přenesme se do dne plného očekávání a přesto velkých obav. Byl předvečer slavnosti zahájení výstavy, celé české království a především celá Praha očekávala ten slavnostní den. Byly to časy velmi hektické. Zdaleka ne vše bylo hotovo a nepomohla tomu ani stávka zedníků a tesařů, kterou bylo potřeba vyřešit, což se zdárně podařilo, ani průtrž mračen, která způsobila spoustu škod a velice zkomplikovala hlavně dokončení cest a zahradní úpravy. Ještě v předvečer výstavy byly mnohé cesty spíše bažinou, stěží překonatelnou, než cestou pro korzování mezi výstavními pavilony. Mnoho fotografií, například z 10. května, ukazuje mnoho staveb ještě zahalených v lešení a to například včetně vstupní slavnostní brány. Přesto všichni věřili, že se vše stihne a český národ se předvede v nejlepším světle před bratrem svého panovníka, arciknížetem Karlem Ludvíkem a jeho chotí arcikněžnou Marií Terezií.
Stále se mluví o tom, jak byla Čechy, Rakousko – Uherská monarchie nenáviděná, včetně panovníka a jeho rodiny, ale ze vzpomínek účastníků nejen samotné výstavy, ale té doby to tak vůbec nevypadá. Celá Praha a nejen ta, se snažila ulice vyzdobit, aby panovnickou rodinu uctila. Myslím, že dnešní politici, pan prezident, premiér a mnozí další mohou jen závidět.
Dnešní uspěchaná mluva už asi neumí vyjádřit, jak moc byl český národ hrdý na svoji výstavu, na to co dokázal a obávám se, že už ani moc hrdý sám na sebe už moc být ani neumí. Vypůjčím si tedy slova českého novináře a spisovatele té doby Rudolfa Jaroslava Kronbauera.
Celá Praha a veškerá její předměstí připravila se na slavnostní akt vskutku s královskou výzdobou. Vždyť doposud neměla podobné příležitosti – předmět a příčina oslavy byly veliké, vznešené a imposantní a proto byla předvečerní manifestace před vlastním slavnostním zahájením zcela jiného rázu, než na jaký býváme zvyklí. Po celý rok neúnavně a nepřetržitě bylo pracováno na velikém representačním díle, na které je hrdý celý národ a které znamená pro něho legitimaci ke vstupu do řady národů nejčinnějších, nejpilnějších a nejpokročilejších, a to proto měly první předvečer a první jitro do sebe cosi z prudkého a nevychladlého nadšení. Bylo to nadšení jako čepování šampaňského vína, ta pravost a nefalšovanost musila někudy ven, musela se ohlásiti, aby se mohlo píti s vědomím pravé a dobré víno.
Výstavní slavnosti naše, zahájení její začali jsme s mladým, kypícím a kvetoucím jarem a proto proudila celým národním tělesem jará, plodonosná míza. Pamatujete-li se ještě, co to bylo za smrtelné úzkosti a obavy, že nebude výstava v čas hotova, že přiblíží se kvapem dlouhotrvající dlouho očekávaný a nejednou kvapem se hlásící 15. květen, kdy měl bratr nejjasnějšího panovníka našeho J.c. výsost arcikníže Karel Ludvík posvětiti dokonané dílo vznešenou svou návštěvou jménem a v zastoupení Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.
Jak byly všecky obavy plané a zbytečné!
Poslední týden před zahájením výstavy odcházeli lidé z výstaviště s temnými mraky na čele. Ani za měsíc nestačí na dokončení ohromné té práce, která je teprve v začátcích, říkalo se všeobecně a slavnostní den byl očekáván s trapnými obavami. Ani prý hlavní brána není dosud hotova, bylo slyšeti na všech stranách.
V celém okolí od města k výstavišti pracovalo se se zimniční horlivostí na zřízení všelijakých dopravních prostředků, strmá stráň Letné od paty při mostě císaře Františka Josefa až k vrcholu byla rozryta i cesta dále nahoře Letenskou plání až téměř k výstavišti hemžila se pracujícím zde lidem. Zřizovány tu lanová dráha na Letnou a nahoře Křižíkova elektrická dráha k Stromovce.
Ale ten poslední týden vykonány byly na výstavě pravé zázraky, pracovalo se ve dne v noci a kdo odcházel jeden večer z výstaviště a zavítal tam k večeru druhý den, žasl a trnul – kde ho včera zarážely velké mezery, ty byly úplně vyplněny, kde se začalo včera teprve pracovati, tam stálo již dílo hotové, krásné a bezvadné a kudy kráčel ještě včera, tam byly dnes již položeny základy nového pavilonu. Poslední den dokázáno bylo na výstavě tolik, jako před tím za celý měsíc, a výstavní práce dostala konečný, zaokrouhlený ráz.
Bylo to narozené děcko, úplně zdravé, silné, a vyvinuté, schopné mnohoslibného života, ale to nebylo doposud náležitě oblečeno, byl to hotový plod, ale tu a tam viselo na něm ještě kus slupky. Bylo to všechno jako ohromný růžový keř, zasypaný krásnými rozpučelými květy a mnoha poupaty, které přes noc rozvíjí. Někde byly jenom obrysy, které se takřka před našima zraky vyplňovaly, ztrácely se a než jste se nadáli, vylouplo se z nich krásné a ozdobné dílo. Byl to zpola dokonalý obraz, u něhož stál malíř se štětcem v ruce jenom proto, aby tu a tam jenom něco poopravil, doplnil nebo zlepšil.
Co si budeme povídat, úplně vše se nestihlo, ale je úžasné jak se to dá podat. S opožděním byla zprovozněna lanová dráha na Letnou, ale i Křižíkova elektrická dráha do Stromovky, nebo rozhledna na Petříně. Ano i ta byla stavěna k Jubilejní zemské výstavě roku 1891. Ale výstaviště samotné dokončeno bylo, i když v zadní části zněly ještě údery kladiv, v době kdy u hlavní brány byl už arcikníže Karel Ludvík.
Budu pokračovat v představování dalších osobností, které se obrovskou měrou zasloužily o uspořádání výstavy. Po Karlu Maxovi Zedtwitzovi, bych rád pokračoval osobností, která zůstala trochu v pozadí, ale která první zvedla prapor a zhmotnila myšlenku, že se výstava uspořádá i za cenu vlastních prostředků. Tím je stavitel Václav Nekvasil.
Narodil se 15. února 1840 ve Kbelích u Prahy v rodině sedláka a kolářského mistra. S vyznamenáním vystudoval pražskou techniku a roku 1862 nastoupil do praxe ke staviteli Františku Zvěřinovi a později k Františku Kocourkovi v Karlíně. Ten mu 1. května 1864 vystavil vysvědčení o zednickém řemesle. Nekvasil u něj ale zůstal ještě další tři roky. Teprve pak se odhodlal k vlastnímu podnikání a zažádal magistrát o povolení k provozování zednické živnosti. Od rodičů získal pozemek ve Kbelích, na kterém rodina provozovala malou továrnu na asfaltovou lepenku, kterou krátký čas vedl. Opravdový podnikatelský rozmach přišel až po svatbě s Alžbětou Pšeničkovou, jejíž otec byl vrchním pokladníkem c. k. zemské pokladny v Praze. Za získané věno pořídil mladý podnikatel laciné parcely v Karlíně, kde si také postavil vlastní dům. Ke stavitelství ho přivedl Vincenc Daněk, s nímž začal koncem 60. let 19. století stavět cukrovary. Například 1868 cukrovar v Cholticích pro hraběte Theodora Thuna, 1870 cukrovar velkostatku Bedřicha Karla Kinského v Kostelci nad Orlicí a akciový cukrovar v Opatovicích a mnohé další. Kvůli obchodním neshodám se ale vztahy obou podnikatelů brzy zhoršily, takže se už po třech letech rozhodli jít každý vlastní cestou. Nekvasil, jehož firma fungovala od roku 1873 jako klasické stavitelství, ještě nějaký čas pokračoval ve stavbě cukrovarů. Po krachu na vídeňské burze téhož roku se ale cukrovarnictví dostalo do krize, což pro firmu znamenalo velké ztráty. Nekvasil se tedy vydal do ciziny, kde postavil kostel v bavorském Schirndingu a šest budov pro centrální nádraží v nedalekém Hofu, které dokončil v roce 1880. Jsou to ty krásné budovy nádraží, které možná mnozí z vás znáte. Roku 1885 získal zakázku na stavbu karlínské radnice a v letech 1885 až 1889 postavil i rozsáhlý areál c. k. mužské trestnice na Pankráci. Za vzorové provedení této stavby obdržel od císaře Františka Josefa I. rytířský řád a později byl jmenován císařským radou. Roku 1887 zvolen poslancem Zemského sněmu. Politické postavení, konexe a množství kontaktů totiž velmi usnadňovaly získávání veřejných zakázek. Zemřel 6. března 1906 ve věku šedesáti šesti let.
Tentokrát jsem poměrně dlouho přemýšlel jakou zajímavost vám z výstavy představit. Není pochyb, že k jubilejní zemské výstavě vzniklo mnoho krásných a zajímavých budov. Jednou z nich byl i pavilon Klubu českých turistů a ten se s malými úpravami dochoval do dnešních dnů. Předlohou stavby byla středověká gotická brána Špička, stávající až do 17. století na Vyšehradě. Na výstavě ho navštívilo více než 218 000 návštěvníků. Dnes už ho nenajdete na výstavišti, kde stál proti severovýchodnímu nároží Průmyslového paláce. V roce 1892 byl rozebrán a sestaven na Pražském Petříně nedaleko rozhledny. V pavilónu najdete dioráma „Boj studentů se Švédy na Karlově mostě v roce 1648“ který zhotovili Karel a Adolf Liebscherovi, Vojtěch Bartoněk, Karel Štapfer a další a na výstavě byl jedním z nejobdivovanějším. Dne 14. května 1893 bylo v místě bývalé výstavní síně otevřeno zrcadlové bludiště, které slouží do dnes.
