Zrovna koukám, co jsem vám slíbil při minulém vzpomínání. Nevím, zda to dodržím, ale slibuji, že od teď vám v každém díle o jubilejní výstavě zkusím představit alespoň nějakou zajímavost. Raději až nakonec, snad i to tlachání mezi přežijete.
Po výstavě v roce 1831 byly ještě čtyři další výstavy v rychlém sledu, poslední v roce 1836 uspořádaná na počest korunovace císaře Ferdinanda V. českým králem, opět v Ledebourském paláci. Počet vystavených výrobků byl rekordní a činil až 60 000 exponátů. Výstava měla úspěch nejen u veřejnosti a poroty, ale především u císařského páru. Ale byla na dlouhou dobu poslední. V následujících desetiletích bylo několik výstav ve Vídni, v Čechách žádná. Rozhodně negativně se podepsal odchod hraběte Jana Karla Chotka z úřadu nejvyššího purkrabího v roce 1843. Později výstavnictví nepřála Prusko Rakouská válka.
V druhé polovině devatenáctého věku nastal čas velkých výstav, například roku 1879 v Berlíně, 1880 v Düsseldorfu, 1881 ve Vratislavi, Halle a Štuttgartě, roku 1882 v Norimberku a v roce 1885 v Budapešti. V listopadu roku 1884 pak podepsal prezident francouzské republiky dekret o světové výstavě v Paříži. Čechy asi nejvíce bolela ta v Budapešti, kde se prezentoval zaostalý, podružný a jinak závislý Maďarský průmysl v rámci monarchie a Praha zůstávala stále stranou.
Jak známo, a nemyslím to nijak zle, jako Zedtwitz se cítím Čechem stejně jako Němcem, rozhýbat cokoliv v rámci českého království a monarchie zvlášť, je těžké. Vše se vidí jako novoty, a proč by se zaváděly, když to staré funguje, a proto je to dobré. Ale jak pomalu jde vše na začátku, o to rychleji s veškerým nadšením a zarputilostí to jde později. Ale už v té době nápad doutnal a čekalo se než se rozhoří.
Jistě zajímavý je přípis Průmyslové jednoty ze dne 9. července 1882, zaslaný městské radě pražské. Jazyk našich předků byl tak úžasně květnatý, nezlobte se proto, neodolám a své vyprávění jím budu prokládati. Všimněte si ještě velkého rozdílu mezi uvažováním naší doby a doby našich předků. My, když něco velkého postavíme nebo dokážeme tak to oslavíme, naši předci oslavovali tím, že něco velkého postavili nebo dokázali a byli na to právem hrdí. Každou chvíli se zamýšlím nad tím, jestli jako lidstvo jdeme kupředu a naivní představa že ještě k tomu správným směrem mě dávno opustila.
Vrchní ředitelstvo Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách usneslo se na tom, uspořádati v roce 1883 u příležitosti oslavy 50letého jubilea Jednoty všeobecnou zemskou výstavu průmyslovou v Praze.
Výstavy takové nebylo v Praze od roku 1836. Uváží-li se, že v čelních městech sousedních zemí německých, nevynikajících významem nad Prahu, bývaly výstavy poměrně velikolepé, jest s podivem a nikoli k útěše, že Praha zůstává v té věci stále předstižena. Království Českého a jeho hlavního města bylo by zajisté důstojno, aby po dlouhém čase, po přestávce téměř padesátileté poskytlo svému obyvatelstvu a cizině v rámci řádné výstavy skvělý obraz vysokého stupně a bohatství své výroby. Takové nikoli neskromné přání ukládá přímo vlastenecká čest. Zejména v lůně Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách pojednává se o tomto předmětu od roku 1865 častěji, a když posledně na počátku běžícího roku níže psané vrchní ředitelstvo pozvalo obchodní a živnostenskou komoru pražskou k spolupůsobení za účelem konečného provedení podniku výstavního, dosvědčila nejlépe horlivost i ochota, s jakou komora součinně se připojila, že výstava zemská skutečně žádoucí jest!
Úžasná je i ekonomická argumentace, hodna učebnic ekonomie. Možná i leckterý profesor by zde našel poučení, jak dané učivo vysvětlit i žáku poněkud pomalejšímu. Ba i současná vláda by si z tohoto mohla vzít poučení.
Výstavy mají vždy vzápětí veliký okamžitý zisk pro města a okolí, kde se pořádají. Kdyby ku příkladu Prahu navštívilo jen 400 000 osob přespolních a každá utratila v průměru jen 30 zlatých, přišlo by mimořádně v Praze 12 miliónů zlatých do oběhu! Dvanáct miliónů je však suma, která znamená obrovské vzpružení veškerého života hospodářského na dlouhou dobu. Zemědělci, řemeslníci, živnostníci, průmyslníci a veškeré dělnictvo po mnoho let budou cítiti to mocné proudění „čerstvé krve“ těch 12 miliónů zlatých v hospodářském našem životě. Není to suma, která zapadla do pokladen boháčů ve způsobě cenných papírů jako líný veletok, nýbrž suma, která jako mzda a výdělek rozlila se na tisíce bystrých praménkův a prouditi bude dlouhou dobu v čistých rukou lidí pracovitých a podnikavých.
Výstava se roku 1886 neuskutečnila, ale ledy se hnuly. Ale slíbil jsem vám nějakou zajímavost z výstavy jako závdavek vaší trpělivosti. Pro výstavu byl zhotoven na oslavu prastarého bednářského řemesla největší sud v Čechách péčí společenstva bednářů v Praze a okolí a Besedy bednářů pražských. Bednářské řemeslo bylo v Čechách rozvinuto už ve 14. století. Z pozdějších věků pak dochovalo si jako historickou upomínku staroslavné artikule a různá nařízení, jako listinu o mravech řemesla z roku 1597, artikule a statuty z roku 1669 a generální artikule cechovní z roku 1739, obnovené roku 1826. O výrobě sudu nechám zase mluvit naše předky.
Nejznámější z obrovských sudů jest pověstný sud heidelberský, zhotovený roku 1664, délka jeho činí 36 stop, čepová hloubka (průměr pasu) 21 stop, obruče vážící 110 centů, obsah jeho jest 2040 věder. Sud ten jest však drahný čas prázdný, na povrchu jeho zřízena byla taneční síň. Sud v Königstejně (v Sasku) z roku 1725 obsahuje 250 000 litrů, sud v Mikulově na Moravě zhotovil brněnský měšťan Specht na 2000 věder (113 000 litrů).
Na vídeňské světové výstavě byl vystaven sud obsahu 1500 věder, dno jeho bylo zdobeno řezbářským dílem představujícím znaky veškerých zemí rakouských. Na světové výstavě pařížské roku 1878 vystaven byl sud na 1800 věder, zhotovený v závodě Strieglověve Vídni. Na poslední světové výstavě v Paříži vzbuzoval obdiv sud zhotovený v závodě Merciera v Epernayna více než 1700 věder. Váha jeho činila 200 metrických centů. V témže závodě zhotovuje se pro světovou výstavu v Chicagu sud na 1000 hogsteadů, bude to největší sud na světě, k převezení jeho po pevnině bude zapotřebí 5 vagonů. Cena jeho páčí se na 50 000 franků.
Po bok těmto obrům řadí se i sud z jubilejní výstavy pražské, jediný svého druhu v Čechách, jenž nemá daleko široko žádného soka, pokud známo, byly největší sudy české na 300 věder, výstavní sud má však obsah 1100 věder! Že dosud větších sudů jsme postrádali, toho příčinu dlužno hledati v tom, že vinařství v Čechách nevyniká tak značnou výrobou vína jako Uhry, Rakousy nebo Štýrsko. Hotovení obra toho počalo již dne 3. srpna 1890 a vyžádalo s malou přestávkou asi 70ti dnů. Dužiny sudové měří v hlavě 90 cm, v břiše čili pasu 150 cm, dno jest 120 cm silné. Sud měří 4,95 m do délky a rovněž tolik do šířky. Váha dřeva činí přes 7000 kilo, váha železných obručí, zhotovených továrnou B. Bondyho v Praze, na 1712 kilo. Váží tudíž sud s příslušenstvím na 9000 kilo a zakoupen firmou bratří Taubrů, velkoobchod s vínem v Karlíně, za 4600 zlatých. Sud tento nebylo možno vézti a musel býti na výstavu v noci po líhách valen, při čemž bylo zaměstnáno 50 osob a valení trvalo z Holešovic na výstaviště 18 hodin.
Bohužel, naši předci byli trochu strozí a nezaznamenali, jak veselé mohlo být noční koulení vinného sudu Prahou. Nechme toto tedy našim představám.
