Jak jsem již psal v předešlých dílech o vzniku jubilejní zemské výstavy, která vznikla i díky velkému přispění mého prasynovce Karla Maxe Zedtwitze, ani nezájem zemského sněmu, který odmítl tuto velkolepou akci podpořit, nezabránil její uspořádání.
Všichni kdo podepsali výzvu poslance zemského sněmu stavitele Václava Nekvasila, že přispějí na uspořádání výstavy, se pustili do horlivé agitace v kruzích veškeré inteligence. Již 28. listopadu 1888 se sešla v obchodní komoře důvěrná porada, které předsedal kníže Karel Schwarzenberg.
Zevrubnou zprávu o stavu příprav podal prezident obchodní komory Bohumil Bondy a učinil návrh:
- aby roku 1891 konána byla jubilejní výstava na počest té první průmyslové z roku 1791
- aby země zřídila stálou výstavní budovu
- aby se ustavil výstavní výbor, který by provedl upisování záruky až do 80 000 zlatých a shromáždění se prohlásilo za pracovní výbor
K tomuto návrhu přihlásila se celá řada řečníků. Hrabě K .M. Zedtwitz, ing. R. Jahn, V. Němec, kníže Schwarzenberg, ředitel české západní dráhy Jarsch, hrabě Harrach, princ F. Lobkovic, hrabě F. Thun-Hohenstein pozdější místodržitel, F. Křižík, poslanci zemského sněmu Toužimský, Šolc, Effmert, Scheibl a mnozí jiní. Všichni se vyjádřili pro uspořádání výstavy a především šlechtici vyzývali k součinnosti i Němce. Nakonec byl zvolen užší sedmi členný výbor v čele s Karlem Maxem Zedtwitzem.
Ale boj o výstavu zdaleka nebyl vyhrán. Jakmile se na veřejnost dostali informace přípravného výboru, spustili německé noviny se vší neblahou jízlivostí a zpupností kampaň proti výstavě. Vše vyústilo ostrým prohlášením vydaným 13. prosince 1888, načež z přípravného výboru odstoupila německá část osazenstva. Z výstavy se stal politický boj a to i proto že se blížily volby do zemského sněmu v roce 1889. Věc výstavní tak živořila v politickém boji, velmi vlažně podporována rozmrzelou šlechtou. Nepomohlo ani prohlášení přípravného výboru, že výstava nemá sloužit účelům národním, ani politickým, nýbrž hospodářským, a že výbor dbá ve všem svědomitě úplné rovnoprávnosti. Ale to bylo spíše píchnutí do vosího hnízda a německé obchodní komory v čele s tou Libereckou vydaly prohlášení, že budou pořádat výstavu sami v Liberci!!!!
Hádkami byl ztracen další rok a nový sněm se jubilejní zemskou výstavou zabýval až 22. listopadu 1889, kdy byla přípravným výborem podána petice jménem 130 společenstev živnostenských, 8 zastupitelstev městských, jednoho zastupitelstva okresního, 163 průmyslníků a 4 spolků řemeslných s žádostí o subvenci výstavy částkou 100 000 zlatých. Dohadů a zvratů bylo ještě mnoho, ale určitě velkou vzpruhou pro zastánce výstavy, byl obrovský úspěch světové výstavy v Paříži roku 1889.
Nevraživost německých obchodních komor neustávala, ani když už bylo o výstavě rozhodnuto. Někdy měla až úsměvnou rovinu, s kterou dnes vzpomínáme například na válku českých poslanců se slovenskými o pomlčku v názvu naší republiky před 30 lety. Němcům vadil, velmi název „ zemská jubilejní výstava“ a to hlavně slovo JUBILEJNÍ, které odkazovalo na první průmyslovou výstavu v Čechách, která byla uspořádaná v Klementinu na oslavu korunovace krále Leopolda II. Němci vedli příkré a jízlivé řeči prohlašujíce žalobu na slovo „jubilejní“, že toto označení výstavy má význam čistě politický, a že oni pod toto „jho“ šíji svou nikdy neskloní. Aby se Němcům ukázala dobrá vůle, Čechové jako vždy ustoupili a název „ Zemská jubilejní výstava“ byl změněn na název „Všeobecná zemská výstava r. 1891 v Praze“ z dodatkem „ na oslavu jubilea první průmyslové výstavy r. 1791“. Popravdě nevím, jestli si pomohli, a nebo již tenkrát Češi projevili vlohy pro švejkování.
Dlouho jsem přemýšlel, jakou zajímavost mám z výstavy představit. Volba padla na jedno z nejdůležitějších odvětví průmyslu, které plnilo pokladnu království českého, stejně jako dnes pokladnu státní. Tím bylo lihovarnictví. A naši předci uměli o tomto opět hovořit s obrovskou láskou a výraz lihodatný za citaci opravdu stojí:
Hlavní surovinou téměř všech závodů lihovarnických v království českém jest slad ječmenný, užívaný buď ve stavu čerstvém (slad zelený) nebo sušeném (slad hvozděný), této povšechné důležitosti nabyl pro svou schopnost převáděti škrob různých surovin v cukr zkvasitelný, který kvašením dává líh. Na této cukrotvorné vlastnosti sladu založena jest veškerá výroba lihu z obilí a zemáků. Dobrý ječmen domácí skýtá k tomu hojnost suroviny základní. Lihovary hospodářské si mocný pramen lihodatný pěstováním zemáků, sahajíce kromě toho též i k obilí, zejména když toto na jakosti utrpělo nebo v ceně valně pokleslo. Odpadek našich cukrovarů, melasa, zásobuje veliké průmyslové lihovary v Čechách až do nadbytku, tak že na rozmnožení a zvětšování těchto závodů s jistotou lze do budoucna počítati. Z úhrnného množství 864 518 metrických centů melasy jež roku 1890 z českých cukrovarů jako odpad vystoupilo, mohlo pouze 651 319 metrických centu býti zpracováno v lihovarech domácích.
V roce 1890 pracovalo v království českém 16 lihovarů průmyslových, a to 10 melasových, 1 obilný a 5 drožďáren, taktéž jen z obilí líh vyrábějících. Lihovarů hospodářských bylo 203, mezi nimiž 2 hotovily také droždí lisované, co do surovin připadá na zemáky 119, na zemáky s obilím 81 a na pouhé obilí 3 podniky. Ze 6 pálenek kotlových bylo u tří obilí, u dvou bobule a u jedné ovoce peckové. Celkem tedy 225 závodů lihovarnických. Vyrobili celkem 34 994 418 litrů lihu prostočistého. Produktem vedlejším je pak 13 000 centů metrických droždí lisovaného.
Zdaňování lihu v království českém připomíná se již v roce 1593, kdy sněm království českého na pintu takzvaného páleného uvalil groš poplatku.
Platným zákonem o dani potravní ze dne 20. června 1888 ustanovena byla od 1. září téhož roku pro všechny poněkud jen větší lihovary rakouské daň dle spotřeby. Tato vybírá se teprve v okamžiku, kdy líh vystupuje ze závodu do konsumu, a činí 35 krejcarů za každý litr lihu prostočistého. Lihovarnictví v království českém vyneslo tudíž státu rakouskému za rok 1890 čistého příjmu 6 170 794 zlatých.
Zajímavostí je že výrobní rok a berní rok se počítal od 1. září do posledního srpna roku následujícího. Všechny výše uvedené údaje výrobní, nebo berní čerpány jsou z úředního výkazu za rok 1890, vydaného ministerstvem financí.
Kam jsme to dotáhli dnes, vidíme sami. Droždí pouze dovážíme, domácí není žádné, lihu vyrábíme třikrát tolik, ale vývozní artikl z toho není. Světová cena lihu je cca 14 až 15 Kč za litr, naše výrobní náklady se blíží 20 korunám a náš lihovarnický průmysl se drží díky ochraně vysokým dovozním clem. Zdaleka nejoblíbenější českou lihovinou je tuzemák (dříve rum) který tvoří cca 23% vypitých lihovin v české republice. Na dani z lihu vybere stát cca sedm a půl miliardy korun.
Pokochejme se nákresy lihovarnických zařízení.
