Zemská jubilejní výstava – čtvrtý díl

Uspořádání velké výstavy bylo ještě daleko, ale už v Čechách byli lidé, kteří za toto bojovali a nebyl to jen Karl Max von Zedtwitz. Dnes se na ní díváme jako na samozřejmou věc, ale tehdy to byl obrovský boj. Již při prvním jednání společného výboru Průmyslové jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách a Obchodní živnostenské komory Pražské bylo hlavním bodem zajištění vhodné výstavní budovy. Obchodní komora doporučovala zapůjčení Rudolfina, ale Česká spořitelna, která nechala Rudolfinum vystavět k 50 výročí svého založení v letech 1876 – 1881, této žádosti nevyhověla. Z těchto důvodů pak přípravný komitét po dalších neúspěšných jednání dospěl k přesvědčení, že bude nejlépe výstavu zajistit pomocí slavné obce pražské. Dalším rozhodnutím bylo, že nejlepším řešením by bylo vystavět stálou výstavní budovu s výstavní plochou, která nebude ku prospěchu pouze jedné výstavy, ale bude budovou trvalou. Jedním ze základních argumentů bylo samozřejmě, že takto vysoký náklad na zbudování výstavní budovy a výstaviště lze pak využít opakovaně. Taková stálá výstaviště byla už zbudována v Londýně, v Paříži, ve Vídni, nebo ve Stuttgartu kdy pak budova sloužila jako tržnice, ale je uvolňována pro výstavní účely. Komitét se rozhodl oslovit i Vysoký sněm království českého, aby uvolnil část prostředků pro výstavbu výstavní budovy.

                                   Vysoký sněme

            Shrne-li komora myšlenky v předchozích řádcích obsažené v celek,

uváží-li totiž, že brzké pořádání zemské výstavy v Praze jest pro celé království naléhavou potřebou národohospodářskou, jejíž vyhověním výrobnosť Čech nových získá sil k zápasu konkurenčnímu, obchod čilého dozná osvěžení a zvlášť tuzemská práce řemeslná hojných nalezne podnětů k dalšímu pokroku a zušlechtění,

uváží-li vedle toho, že veřejnou stálou výstavní budovu i jinak dlužno pokládati za vydatný prostředek k podporování obecného dobra, neboť budovou touto umožní se řada průmyslových a jiných periodických výstav, zejména pak se jí domácímu zemědělství vydatné služby tím prokáží, že kvetoucímu cestovnímu ruchu výstavnímu v oboru zemědělském dostane se důstojného střediska, takže se budova ona ve všech směrech stane trvalým pramenem kulturního pokroku i prospěchů hmotných,

uváží-li pak dále, že za daných poměrů každý krok plynoucí ze svépomoci bezprostředních interessentů již předkem zůstane marným, nepochopí-li se sama země iniciativy za účelem zbudování důstojného paláce výstavního,

uváží-li konečně, že projekt výstavní budovy v parku bubenčském, jak v předchozí úvaze byl vylíčen, chová v sobě účelu všeobecné zemské výstavy způsobilost přímo eminentní, provedení jeho pak přihlížeje ku finančním poměrům země České s oběťmi, zejména vzhledem k patrné produktivnosti dotyčného nákladu poměrně nevelikými by bylo spojeno,

činí komora uctivou žádost: Vysoký sněme království Českého račiž se usnésti, aby jakožto první krok směřující k uspořádání všeobecné zemské výstavy v Čechách zřízena byla na náklad země v parku bubenčském stálá výstavní budova a zároveň račiž k provedení tohoto usnesení čeho potřebí blahosklonně naříditi.

Tato výzva se hlavně u německé části sněmu nesetkala s pochopením, ba se zásadním odporem a jízlivým posměchem. Obchodní komory Liberecká a Chebská přímo protestovali, aby na útraty zemské se cosi podnikalo a německý tisk spustil kampaň proti obchodní komoře pražské, přidala se i německá města. Oč větší odpor byl u německé části, tím horlivěji se ujímali věci Češi, výstavu podpořil spolek architektů a inženýrů, řemeslnická a živnostenská beseda v Praze, živnostenské spolky v předměstích Prahy a česká města.

Ve sněmu však nebyla vůle a část českých poslanců se bála německých reakcí. Tak minulo podzimní zasedání sněmu roku 1887 aniž by se věc projednávala. Nezbývá mě než konstatovat, že ani více než sto let nestačilo poslancům, aby se v tomhle polepšili. Bylo to příznačné tehdy jako teď, když se mělo projednávat něco ku prospěchu, ale nikomu se do toho nechce jsou na řadě obstrukce. Až po dlouhých zákulisních jednání, které vedl kníže Karel Schwarzenberg a hrabě František Thun a všichni čelnější čeští poslanci se sněm 18. ledna 1888 usnesl, že vyhlásí anketu o nejvhodnějším způsobu, kterak výstavní budovu zříditi.

A protože sněm tentokrát „pracoval opravdu nezvykle rychle“, nejvyšší maršálek sněmu svolal anketu už v létě roku 1888. Výstavy se zastával především císařský rada stavitel Nekvasil, většina českých poslanců, obchodní komory, plzeňské a budějovické, mnoho spolků. Proti se opět postavila komora liberecká a němečtí poslanci. Předsedou ankety byl kníže Jiří Lobkovic, který nakonec nedal o tom ani hlasovat. Neprošly ani návrhy, že země poskytne zálohu, která se bude z výnosů vypláceti. Zástupce liberecké komory proti tomu argumentoval, že když je výnos výstavy tak bezpečný, ať si jí podnikne Praha ve spolku s nejhorlivějšími zastánci na své náklady. Anketa nakonec skončila bez výsledku.

Další sněm se sešel na podzim roku 1888 a byla to stejná písnička a dlouhá jednání nikam nevedla. Výstavu nakonec zachránil nápad stavitele a poslance nejvyššího sněmu Václava Nekvasila, který začal obcházet poslance s archem, aby svými podpisy projevili úmysl pořádat výstavu zemskou vlastními prostředky. První podepsal kníže Karel Schwarzenberg, po něm hrabě Karl Max Zedtwitz, hrabě František Thun, dále Bohumil Bondy prezident obchodní živnostenské komory, pak připojil svůj podpis i Václav Nekvasil a další. Pro všechny to bylo zásadní rozhodnutí, všichni tito vážení pánové a mnozí další přijali myšlenku výstavy natolik za svou a natolik věřili, že bude úspěšná, že neváhali pro vznik výstavy dát k dispozici všechen svůj um a mnozí nemalou část svého majetku.

To jsem se zase rozpovídal, a v podstatě jsem teprve u zhmotnění myšlenky samotné výstavy, ale považoval jsem za velmi zásadní a důležité nastínit potíže a překážky, které od začátku bylo nutné překonávat. A zdaleka jim nebyl konec.

Vím, čekáte na nějakou zajímavost z výstavy. Mimo jiné mě zaujaly údaje a zobrazení spotřeby cukru v roce 1890. Češi byli v té době nejen v Rakousko – Uherské monarchii, ale celosvětově na špici ve výrobě cukru. Konec konců jsme vynálezci kostkového cukru. Cukrovarnictví určitě věnuji samostatné vyprávění, historie tohoto odvětví si to zaslouží. Nechám opět mluvit naše předky.

Ač Čechy vyrábějí poměrně takměř největší množství cukru na celém světě, tož konsum jich obyvatelstva stojí daleko za zeměmi jinými. Za jediný den spotřebuje se u nás 220 000 kilogramů rafinovaného cukru v ceně 75 000 zlatých. Spotřeba tato znázorněna byla mohutnou dřevěnou homolí před pavilonem cukrovarnickým, majíc 25 m zvýší, a 5,75 metru v průměru, v pavilonu samém pak menšími modely znázorněna spotřeba cukru v kilogramech, vypadající na hlavu a rok v různých zemí. Tak například v Novém Jižním Walesu (Austrálie) 40,9 kg, v Anglii 30,1 kg, v Severní Americe 23,2 kg, v Čechách 13,8 kg, v Dánsku 13,4 kg, ve Švýcarsku 12 kg, ve Francii 11,8 kg, v Nizozemí 10 kg, v Německu 9,2 kg, v Belgii 7,5 kg, ve Švédsku 7,6 kg, v Rakousku 5,9 kg, v Norsku 5,6 kg, v Rusku 4 kg, v Řecku 3,3 kg, v Itálii 2,9 kg, v Rumunsku 2 kg.

Dnes spotřebujeme v Čechách průměrně přes 40 kg cukru na hlavu a rok, což je trojnásobek než před sto třiceti lety. Není tedy divu, že vypadáme, jak vypadáme, blahobyt se na nás podepisuje čím dál více. Naproti tomu výroba cukru u nás dosti upadla, a to z cca milionu tun na cca polovinu v dnešní době, a ze 143 cukrovarů českého království jich zůstalo 7. Vzhledem jak ekologicky i energeticky náročná je výroba cukru, to ale asi není úplně na škodu.