Zedtwitzové a jejich cesta do Svaté země k Božímu hrobu

O hluboké víře, rodu Zedtwitzů hovoří mimo jiné i jejich cesta do Svaté země, do Jeruzaléma k Božímu hrobu. Píše se rok 1493 a Fridrich III. Saský zvaný Moudrý, z ernestínské větve Wettinů, saský kurfiřt (později jeden z největších podporovatelů Martina Luthera) uspořádá výpravu do Svaté země. V patnáctém století to byla cesta velmi nebezpečná a velmi dobrodružná. Výpravy se účastnilo 450 poutníků, kteří se 1. června 1493 nalodili v Benátkách, ale do cíle k samotnému božímu hrobu se jich dostalo jen 180, a zpět domů ještě méně. O celé výpravě se dochovalo velmi mnoho informací a to díky Janu Hasištejnskému z Lobkovic, který se výpravy též účastnil a cca po dvanácti letech od svého návratu, na základě svého deníku sepsal o tom dílo s názvem: „ Od vysoce urozeného pána Jana z Lobkovic na Hasištejně s tovaryšem svým vysoce urozeným pánem Jetřichem z Guttenštejna do Jeruzaléma k svatému hrobu Pána Ježíše Krista, Spasitele našeho, léta 1493 začatý a šťastně vykonaný putování“.

Celý spis je napsán ve staročeštině, tak uvádím pro srovnání název knihy: OdWyfocze Vrozeneho Pana Pana Jana z Lobkowicz a na Hafyftaynie s Towaryfflem Swym Wyfocze Vrozenym Panem Panem Getřzichem z Guttenftegna do Yeruzalema k Swatymu Hrobu Pana Yežiffe Kryfta SPafytele Naífeho Leta 1403 Začzaty a Sítiaftnie Wykonany Putowan)j

Deníky ani originál rukopisu se nedochoval, ale jeho dva opisy. Starší z roku 1515 se dochoval v univerzitní knihovně Nového města Pražského, kam se dostal bezpochyby zároveň s jinými knihami a rukopisy z kláštera sv. Václava řádu Augustiniánského (conventus S. Wenceslai ordinis fratrum Eremitarum discalceatorum sancti patris Augustini). Druhý opis je novodobý pořízený Dobrovským a je opisem staršího opisu.

            Ze Zedtwitzů se výpravy účastnili Kasper Zedtwitz a jeho bratr Jošt Zedtwitz z Brambachu.  Z Neubergu (Podhradí) Georg Zedtwitz se svým mladým synovcem Heinrichem (syn Voita von Zedtwitz a pozdější pokračovatel rodu na Neubergu). Georg ač druhorozený, byl velmi platným členem rodu. Mimo jiné byl i maršálkem řádu naší milé Paní od labutě, zkráceně také Řád labutě (německy Orden unserer lieben Frauen zum Schwan) byl pruským rytířským řádem. Založil ho 29. září 1440 braniborský kurfiřt Fridrich II.. Byl určen pro boj proti morálnímu úpadku braniborské šlechty a na upevnění bohabojnosti a počestnosti v zemi a povznést větší zbožnost k Panně Marii. Řád byl zasvěcen Panně Marii a mohly do něj vstupovat pouze šlechtici včetně šlechtičen.

O jak nebezpečnou cestu šlo, svědčí, že bratři Kasper a Jošt věnovali před zahájením cesty dva dvorce zbavené daní v Sirmitz (dnešní Žírovice u Františkových Lázní) farnímu kostelu v Brambachu na konání jitřních mší. Jitřní mše zde pak byli slouženy až do roku 1850, tedy více než 350 let!!!

            Cesta začala cca v polovině dubna roku 1493, kdy se dali z českého království koňmo přes Bavory, Tyroly a panství benátské do Benátek, kam dojeli o čtvrté hodině odpolední 5. května. Zde se celá výprava shromažďovala a 1. června se nalodila na několik lodí, kdy každý s poutníků za plavbu do Svaté země a zpět zaplatil 50 dukátů. Z Benátek vedla cesta lodí přes Zadar, ostrov Lesinu, Dubrovník, Korfu, přístav Modon na jihu poloostrova Moree, ostrov Candi, ostrov Rhodos a ostrov Kypr a 7. července přistáli v zátoce proti městu Jaffě. Spousta těchto ostrovů patřila Benátské republice – viz mapa.

            Z Jaffy se pak vydali do Jeruzaléma, kam dorazili v úterý 23. července před polednem. Tato část cesty přinesla spoustu obtíží, více než z mohamedány, tak svízelnou cestou a nedostatkem vody, která když byla, tak byla k pití nevhodná: A tu mezy Ramau a Jaffau, komuz by fe vdalo tam geti, ma fe kazdy warowati tiech Studnicz a wod tu z nich pijti, neb fu naramnie nezdrawe. A ze dwadczyti geden nenije, ktoz ge koli pige, ze mufye od nich welmi nemoczen byti A, yakoz mi Patron nafs o tom prawil, ze fe gich malo zhogij a ze zemrau.

            Jejich pevná důvěra v Boha bránila jím pochybovati o zázračné moci relikvií, které na různých místech byli uloženy v chrámech. Se zvláštní horlivostí navštěvují na své cestě chrámy křesťanské, prohlíží si vnitřní jejich zařízení, dávají se poučovati o jejich historii a původu, a věnují vytrvalou pozornost svatým ostatkům: obrazu Panny Marie v klášteře Joba a Bernardina v Benátkách; roušku, kterou Panna Marie Krista ovinula; lampy před obrazem Panny Marie na ostrově Korfu; mosazné kříže z měděnice, z níž Kristus myl apoštolům nohy; kříže dobrého lotra; trnu z koruny Kristovy. Ale nebyli to jen předměty spjaté s životem svatých, ale i jejich části. Být svatým, znamenalo nejen si vytrpět svoje v pozemském životě, ale nemít klid ani po smrti. Svatý byl doslova rozřezán na svaté ostatky. Jeden z chrámů byl ostatky svatých doslova zahlcen: Naprzed kus krzize pana kryfta na pijed wz delij anebo wijecz A dwa kaufky przef ten wietczij kus afa prftu z Sfirzij maleho. Potom nam vkazali penijez ten geden, za kteryz pan kryftus prodan zidom. Potom vkazali nam ruku prawu Swateho Jana po loket, v kterezto ruky palecz a dwa naymenfiije príty wedle palcze. A tiech woftatnich dwu prftu nenije. A nevmieli mi powiedieti zadny, kam fu fe dieli. Potom Swateho wawrzincze ruku, Potom Svateho Blazege ruku, Potom hnat ruky Swateho Sítiepana.

            V celém spisu je toho mnoho zajímavého a hlavně dokladuje hlubokou víru tehdejších poutníků, kteří věnovali obrovské jmění a podstoupili obrovské riziko, aby viděli místa, kde zemřel Ježíš Kristus. Zde je zachycen den kdy došli na místa ukřižování Ježíše Krista a k Božímu hrobu. Uvádím jen malý kousek: A odtud s hory Kaluarie sfTedffezafe doluow po fwrchupfanem fchodie od ftupniuow fchodowych afa XVII kroczeguow A od tiech dwerzij, kudy do Chramu chodije, XIIII kroczeguow, prziffli fme k mijeftu tomu, kdez pan kryftus s krzize fniat, pannie marygi, matcze íwe, w luonie lezal. A tu 10 mazan maftmi a k pohrzebu prziprawen wedle obyczege, kteryz tehdaz byl. A toteez mijefto Swatee geft s zemij za rowno. A nenije na niem ani tu okolo zadneho Oltarze, Nez mijefto yako hrob, czo by czlo (sic!) by czlowiek lezeti mohl….

Na zpáteční cestu se vydávají 1. srpna a putují zpět do Jaffy kde 7. srpna se nalodí a téměř shodnou cestou po Středozemním moři vydávají zpět do Benátek. Po cestě zpět vážně onemocní Kasper Zedtwitz, ale Georg Zedtwitz spolu se šlechticem Wurmem (zachovalo se jen toto jméno) s ním zůstali, aby ho ošetřovali. Nakonec se všem čtyřem Zedtwitzům podaří šťastně dostat domů. Kaspar a Jošt Zedtwitz umírají o tři roky později roku 1496, jestli následkem nemocí, nebo útrap cesty bohužel dnes už nezjistíme. O Georgovi Zedtwitz nejsou po jeho návratu už také žádné zprávy, zemřel pravděpodobně kolem roku 1515. Nejmladší Heinrich Zedtwitz se ujímá panství na Neubergu roku 1509, po smrti svého otce Veitha. Jeho syn Eustachius von Zedtwitz (*1510 †2. března 1559) a jeho manželka Anna von Witzleben (* asi 1525 † 6. května 1572) přecházejí na luteránskou víru. Dochovalo se pohřební kázání z té doby kde je Eustachius von Zedtwitz oslavován coby „zbožný a bohabojný pán a regent“ o Eustachiově manželce se pak praví „několikrát do roka přijímala pro spásu své duše svátost Boží, tělo i krev Páně, po vzoru Kristově v obou podobách“. Podobizny v životní velikosti znázorňující členy rodu Zedtwizů, kteří byli na začátku reformace se nám dochovali v Ašském kostele.

Doprovodné foto: mapa s vyznačenou cestou, kresba Chrámu božího hrobu cca kolem roku 1860, kresba Božího hrobu cca kolem roku 1860.