Listopad a první polovinu prosince roku 1917 je Jiří Zedtwitz opět krátce na střelnici v uherském Hajsmáskéru a Vánoce a Nový rok stráví ve své původní posádce v istrijském hlavním městě Pule. Umožnilo to ukončení války s Ruskem, které nemělo zájem po říjnové revoluci a bolševickém převratu ve válce pokračovat. Ruská armáda byla naprosto rozvrácená a to co s ní zbylo bylo potřeba v domácí občanské válce, která se záhy rozhořela. Účast Ruska ve válce vyústila ve velké územní ústupky. Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Rusko nakonec 3. března 1918 v Brestu Litevském podpisuje mírovou smlouvu.
Ukončení bojů v Haliči a na části východní fronty uvolnilo Rakousku-Uhersku vojenské jednotky pro ofenzívu proti Itálii. Od 21. ledna 1918 je Jiří Zedtwitz umístěn na nejzápadnějším mysu Salvore, nedaleko Terstu. Jeho dělostřelci mají na řece Piavě (Soči), zajistit nejjižnější část fronty proti Itálii a předejít útoku na strategický přístav Terst, který se během války Italové pokusili celkem jedenáctkrát dobýt a vždy byli s obrovskými ztrátami odraženi.
V červnu 1918 zahajuje Rakousko-Uhersko ofenzivu hned na třech místech současně – v západním Tyrolsku – průsmyk Tonale, na planině Sedmi obcí a na Piavě – náhorní plošina Montello. Útok na Tonálský průsmyk, jehož hlavním cílem bylo odpoutat pozornost nepřítele, skončil více méně plánovaným neúspěchem krátce po svém zahájení. Útok na planině Sedmi obcí zastavili britští a francouzští vojáci jižně od Asiaga, mimo jiné i proto, že Rakousko-Uherským dělostřeleckým bateriím došla munice. Montello sice Rakousko-Uherské jednotky po předchozím překročení rozvodněné Piavy z větší části dobyly, po zhroucení svého týlového zabezpečení se však opět stáhly zpátky na levý břeh. Tak skončila víceméně poslední bitva Rakousko-Uherské armády, která už nebyla schopna zásobovat své vojáky ani municí ani jídlem a dalšími nezbytnými věcmi.
Jiří Zedtwitz konečným útrapám na frontě částečně unikne, ale válka a nedostatek jídla se podepíše na jeho zdraví. V červenci 1918 je v Praze na studijním volnu a záhy končí v Pardubické vojenské nemocnici, kde se dočká konce války a vzniku své nové vlasti.
Po vzniku Československé republiky se stal úředníkem zemské politické správy a byl přidělen k okresnímu úřadu v Nejdku. Jako záložník do nově vznikající armády je přiřazen jako nadporučík v záloze k 8. těžkému dělostřeleckému pluku v Jaroměři, ale nikdy se už přímo vojenskému řemeslu nevěnuje. Zajímavé je, že nikdy nesložil vojenskou přísahu jako voják československé armády. Nově vznikající stát velmi oceňuje jeho vzdělání a všeobecný přehled a po krátké peripetii kdy byl sekretářem pivovaru v Libni, byl k 10. květnu 1920 přijat do formující se československé diplomatické služby.
Nejprve byl vyslán k československému kontrolnímu komitétu do Těšína, kde působil jako konzulární atašé u tamního pasového úřadu a později místo konzulátu. A hned první působení v diplomatických službách není vůbec jednoduché. Těšínsko má za sebou sedmidenní válku mezi Československem a Polskem, neboť obě strany si dělaly na Těšínsko nárok. Pro představu, jak byla tato práce pro diplomaty složitá, je dobré si asi objasnit celý spor od začátku.
Československý Zemský národní výbor pro Slezsko na jedné straně a polská Rada narodowa v Těšíně na straně druhé uzavřely 5. listopadu 1918 dohodu o dělbě správy. Vedení čs. státu bylo přesvědčeno, že bývalé těšínské knížectví bude bezproblémově přičleněno k republice. Záhy se však ukázalo, že polská vláda hodlá obsazený region považovat za své státní území. Dne 26. ledna 1919 se v Polsku měly konat volby do varšavského sejmu a polská vláda se rozhodla uspořádat je i na Těšínsku. Zároveň tam vypsala odvody do polské armády. Na tyto kroky reagovala česká vláda vojenským zákrokem. Češi tak trochu využili své velké převahy, neboť Polsko v té době ještě bojovalo s bolševickými vojsky na východě. Rozkaz k obsazení Těšínská vydalo MNO 19. ledna 1919, tedy týden před polskými volbami. Začátek akce byl stanoven na 23. ledna 1919. Vrchní velení všech zúčastněných vojsk dostal podplukovník Antoine Paul Gillain, velitel 21. československého střeleckého pluku francouzských legií. Pověření však nepřijal s odůvodněním, že Francie není ve válečném stavu s Polskem. Fakticky velel plukovník Josef Šnejdárek, rovněž francouzský důstojník, ale Čech, jenž neměl se zákrokem problém. Pro operaci na Těšínsku byl vyčleněn 21. československý střelecký pluk z Francie se svými třemi prapory, a pět praporů domácího vojska. Od 25. ledna 1919 se do boje přidala celá II. brigáda domácího vojska, jež se přesunula od Uherského Hradiště. Později se zapojily ještě některé prapory od náhradních těles, dále dva dobrovolnické prapory z Brna, jeden z Prahy a dva prapory Slovácké brigády. Z vojenského hlediska bylo obsazení Těšínská dobře připravené a řízené. Plukovník Šnejdárek postupně nasazoval stále větší jednotky a operace gradovala obsazením západního břehu Visly. Z operačního hlediska bylo dosaženo předpokládaného cíle. Po celou dobu si čs. vojsko udržovalo iniciativu a donucovalo polské jednotky k ústupu. Umožňovala to trvalá převaha čs. sil nad polskými v poměru 5 : 3. Polské velení útok v těšínské oblasti neočekávalo a bylo zaměstnáno operacemi ve východní Haliči. Československé vojsko přišlo v bojích o 53 padlých, 63 raněných a 97 nezvěstných. Polská armáda ztratila 92 padlých, 855 raněných a 813 nezvěstných.
Situace nebyla jednoduchá ani národnostním složením, nadpoloviční část obyvatel mluvila německy, velkou komunitu tvořili i židé, pak samozřejmě Poláci a Češi. O rozdělení Těšínska rozhodla nakonec Konference velvyslanců, která rozhodnutím ze dne 28. července 1920 provedla arbitrární rozdělení města a regionu. Olše se stala hraniční řekou. Na polské straně zůstal bílský a těšínský okres až k řece Olši a několik obcí z fryštátského okresu (1009 km2, 43,8% rozlohy). Zbytek (1273 km2, 56,2% rozlohy) připadl Československu. Například Karviná, Třinec, Fryštát. Výsledek, ze kterého se Češi radovali, znamenal zároveň drama pro Poláky. Rozdělení Těšína bylo přijato s pochybnostmi a zoufalstvím. Polský Sejm rozhodnutí Konference velvyslanců nikdy neratifikoval. Administrativní rozdělení samozřejmě přineslo nesmírnou kupu problémů, jak technických tak lidských.
Od 1. února 1924 je prvním vicekonzulem nově vznikajícího konzulátu v Katovicích, který nahradil a převzal veškerou agendu více konzulátu v Těšíně. Tento zastupitelský úřad byl připravován už od poloviny roku 1923 a od počátku největším problémem bylo opatřit vhodnou budovu pro zastupitelský úřad i pro byt konzula. Po mnohých neúspěšných jednáních byl nakonec vybrán a pronajat třípatrový dům v ulici Moniuszki, číslo popisné 5. Československé ministerstvo zahraničních věcí poskytlo vybavení, respektive finance na něj, které byly použity pouze na nábytek do reprezentačních místností, tedy zejména pro kancelář konzula a zasedací místnost. Byt vicekonzula, později konzula, který byl taktéž součásti domu, si však musel nejvyšší úředník vicekonzulátu obstarat sám. Jak dokazuje případ vicekonzula Jiřího Zedtwitze, který při svém přemístění v roce 1924 na Ministerstvo zahraničních věcí do Prahy nabídl nábytek ministerstvu k odkoupení.
Od 1. května. 1924 pak pracoval jako ministerský místotajemník nejprve v osobním oddělení prezídia ministerstva zahraničních věcí (odd. I/1) – oddělení personální a inspekční, a později v odd. V/2 v administrativní sekci, kde měl v referátu záležitosti extradikce. (Podstatou exredikce je zajištění obviněného nebo odsouzeného na území jiného státu a jeho následné vydání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody do státu vyžadujícího). V dalším pokračováním, projdeme s Jiřím Zedtwitzem těžká 30 léta a válečné období druhé světové války…
Doprovodná fota: velitelství československých vojsk na Těšínsku, budova sídla konzulátu v Katovicích
