Historie hasičstva nejen v Rossbachu – díl druhý

Již v první farní kronice Rossbachu se zmiňují požáry stavení. Ale vždy šlo o jednotlivé požáry. Hlavním důvodem bylo, že domy byli solitérní, nešlo o žádnou souvislou zástavbu, oheň tak postihl vždy jen jedno hospodářství.

Velký ničivý požár postihl Aš 4. srpna 1696 a to včetně zámku na Nicklasbergu (Mikulášském vrchu v Aši). Alberti uvádí záznam z jednoho církevního zpěvníku: ve dvě hodiny ráno u řezníka Christiana Kurchhoffa vypukl požár a během tří hodin lehlo popelem 124 domů, kostel však díky bobu včetně domů duchovních zůstal stát beze škody. Za tři hodiny bylo zničeno 90% města. Rychlost požáru je možno vysvětlit tím, že domy byly dřevěné a navíc kryté povětšinou jen slaměnými došky. Nejvíce byli postiženi řemeslníci, kteří přišli nejen o své chalupy, ale i své dílny a pracovní nástroje. Žádné pojištění neexistovalo a i přes pomoc okolních i vzdálených měst a obcí byla bída obrovská. Mnozí domkaři odešli hledat štěstí jinam, protože přišli o vše a nic je tu už nedrželo, chalupníci měli alespoň svá políčka s dosud nesklizenou úrodou a tak se urychleně pustili do výstavby nových domů. Celá řada spálenišť však nebyla obnovena. Vrchnost vydávala ke zmírnění bídy všem potvrzení o jejich bídě s prosbou o pomoc. Potvrzení zpracovával vrchní rychtář Sümmerer. Obrací se vněm na všechny osoby nižšího a vyššího stavu, seznamuje je s katastrofou, která postihla Aš 4. srpna a jmenovaný občan Aše ztratil veškeré prostředky k životu a proto žádá a prosí aby v lásce boží postiženému pomohli příspěvkem, nebo sbírkou. Mezi postižené patřil i nedospělý Anton Joseph Franz Christoph von Zedtwitz (*1681 †1731) z Krugsreuthu (Kopanin), který byl vlastníkem zámku na Nicklasbergu (Mikulášském vrchu v Aši) Jemu potvrzení podepsal jeho poručník Johann Friedrich Pergler z Perglasu dne 19/9. října 1696. Dvojí datum nám pak ukazuje, že na Ašsku se užíval Juliánský kalendář, zatímco v Čechách již od dob císaře Rudolfa II. byl zaveden gregoriánský kalendář s předstihem deseti dnů.

Z 15. století je také požární řád města Náchoda, který mimo jiné stanovil, že od koho by oheň vyšel, aby do radnice byl obeslán, a statkem svým aby propadl pánu.

Jednou z nejstarších požárních listin je Pořádek pro hašení pro zámek i město, který vydal Jindřich IV. z Hradce v Jindřichově Hradci roku 1494. Po požáru v panském domě Klášteříčku v roce 1556 byl platný hasičský řád městskými radními doplněn povinnostmi pro podruhy a ustanovil osoby, které měly v domech dohlížet na bezpečnost. V dubnu roku 1510 vypukl požár v Koňské ulici v Chrudimi a zničil sedm domů. Na jeho základě vydalo město první požární řád upravující požární prevenci, zásahy i tresty. Začíná slovy: Item. Co se týče spuosobuow městských v nebezpečenství ohně, to aby w spuosob lepší a bezpečnost mohlo přivedeno býti, tato jsú na tom swolwní učiněna…

Městské řády upřesňovaly také platby za účast při požáru. Ty se samozřejmě evidovaly. Například v účtech města Berouna se můžeme dočíst, že v roce 1512 bylo pilným hasičům podáváno na posilněnou na účet města pivo. Požární řád města Litoměřic z roku 1545 navíc nařizoval mít ve vybavení ruční stříkačku a každý hospodář měl mít po ruce kožený korbel. Svou koženou nádobu musel mít každý i ve Slaném, kde podle nařízení z roku 1565 a bylo také stanoveno, že kdo první přijede k požáru s povozem, obdrží pět kop grošů odměny, druhý dvacet grošů a třetí patnáct. To znamenalo, že při cestě k požáru nikdo neotálel. Podobná znění přijímala v té době prakticky všechna města.

Zemský zákon z roku 1887 pak uvádí:

§. 13. Těm, kdož při hasení ohně pravidelně vy- konávají určitou práci, která vyžaduje zvláštní zručnosti neb namáhání, ma obec místní, žádají-li za to, dáti mírnou náhradu.

Jedním z nejznámějších protipožárních dokumentù je Požární řád pana Berky z Dubé, nejvyššího sudího zemského z roku 1546. Tento dokument se stal směrnicí k hašení požáru a byl vzorem dalším předpisům.

V pražském řádu z roku 1596 se můžeme mimo jiné dočíst, že co se týče lidi robotných a nádenních, kteříž hasiti nechtějí a zaměstnávají osobami svými ulice více proto, aby brali, takové rychtář a písař s čeládkou a některými desátníky aby kyjem napomínali a trestali i do vězení brali.

Například při požáru Kutné Hory v roce 1541 někteří lidé nejen, že k ohni neběželi, ale zůstávali sedět v hospodách. To se zjevně opakovalo, protože už roku 1562 kutnohorští měšťané požadovali zrušení hospod na předměstí, jelikož když posledně hořelo, seděli mnozí u Šťouchala, hráli a hasit nechtěli jíti

Zvlášť přísná opatření byla podle Řádu a nařízení z strany opatrování ohňův na Horách Kuttnách (1559). Stanovila, že všickni cechové a pořádkové to mezi sebou naříditi mají, aby jeden každý v cechu svém žebříky, háky, stříkačky pořídili, cejchovati dali a spravili a ty aby v místa jistá skládali a jisté osoby k tomu nařídili tak, kdyby k tomu přišlo, aby ty osoby s těmi věcmi dotyčnými k ohni bez meškání najíti se daly.

A nešlo jen o vybavení na hašení, ale i o vodu samotnou. Pro nás je to dnes samozřejmost, ale dříve žádná vodovodní síť nebyla, a zdroje vody byli velmi omezené. Budovali se tedy kašny, a městské rybníky a mnohé další rezervoáry vody. Vše řeší i zemský zákon z roku 1887:

§. 23. Není-li k hasení dosti vody v nádržkách přirozených, má o vodu postaráno býti spusobem tím, že se především v každé osadě vydatné a snadno přístupné studně obecní, po případě cisterny aneb brodidla zřídí, kterážto brodidla nejméně jednou za rok vykliditi se mají.

§. 24. Povolují-li se stavby, budiž o to dbáno, aby — kdekoliv to jen možno — při všech bydlících a veřejných budovách, při stájích, závodech živnostenských a továrnických zřizovaly se studné v přiměřeném počtu a spůsobu a na místech přístupných.

§. 25. Na půdách domů větších mají pohotově býti kádě vodou naplněné a přikrývkami opatřené. Obecni výbor ustanoví počet kádí těch a jak velké mají býti, a určí též domy, na jichž půdách se kádě tyto postavili mají. Výbor obecní může se ostatně i usnésti, že opa- tření takové učinili se má v každém domě v osadě.

§. 26. Každý jest pod pokutami v § 60 ustanovenými povinen, k hasení ohně propůjčili vodu, která se nalézá na jeho držebnosti.

Voda by byla, ale hašení většího požáru pouze kbelíky vody bylo prakticky nemožné. Obrovským přelomem pak byl vynález stříkačky. K hašení požárů sloužily zprvu jen různé nádoby, dřevěné putny nebo kožená vědra. Důležitým prostředkem se staly slaměné koše. Hasilo se řetězovým způsobem předáváním nádoby z ruky do ruky většinou dvojí řadou lidí. Jedna řada si předávala nádoby plné a druhá prázdné. Bohužel, cestou se dost vody vylilo nebo vyšplíchalo. Přesto staré dobré vědro v různých podobách a materiálech přežilo při krocení ohně staletí. Velký žár nebo kouř ale mnohdy nedovoloval přiblížení k hořícímu objektu.

V Německu byla první dřevěná stříkačka známa již v roce 1450. Ruční stříkačky se ale objevovaly dříve, jak o nich hovoří záznamy z roku 1439 z Frankfurtu. Začátkem 16. století měli Portugalci k dispozici mohutné kovové stříkačky do té doby nebývalé. Obsluhovalo je mnoho mužů. Nejúčinnějším systémem hašení však nadále zůstával lidský řetěz. První stříkačka s pohyblivým nátrubkem byla vyrobena zlatníkem Antonínem Platnerem z Aušpurku v roce 1518. Nebyla ještě na voze, ale na smyku, stejně jako nádoby s vodou. O této stříkačce se zmiňuje odborný dobový článek v hasičském rodinném kalendáři pro obyčejný rok 1895, který se věnoval historii stříkaček:

 Kdy, kde a kým byla stříkačka vynalezena, není dosud bezpečně známo. Jednoduché stroje zakládající se na tlaku vzduchu znali ovšem již Římané. Teprve roku 1518 po Kr. vynalezl Antonín Platner v Augšpurku novou stříkačku, která se dala „s místa na místo převážeti“. Popisu ani vyobrazení se nám bohužel nedochovalo; víme jenem, že byla rozměrů velikých. Po 84 letech vynalezen opět nový stroj, zázračnou stříkačkou zvaný, který proud vody přes největší domy přenášel při obsluze pouze dvou mužů. Jedním koněm dal se převážeti. Vynálezci jeho Aschhausen a spol. nabídli tento stroj zázračný radě města Norimberka, žádajíce zaň 2000 zlatých (!) Moudří otcové města stroj koupili po dlouhém smlouvání za 600 zl., což byla ostatně tehdy suma veliká. Jak si Norimberští na stroji tom zakládali, vysvítá z nařízení, v němž se přísně zakazovalo zázračnou stříkačku cizincům ukazovati. Obávali se, že by ji někdo mohl ne zrovna fotografovali, ale aspoň napodobili. Zázračný stroj způsobil v okolí sensaci. Šlechta a okolní mě- sta nabízely Norimberským veliké sumy peněz za opatření podobných strojů. Brzo potom, za dobu sotva de- síti let, vynalezl Jan Hansch stříkačku novou, která dle popisu byla v tehdejším čase jedním z nejdokonalejších strojů. Pevně má se za to, že pohyblivé stojany, jakými ‚ starší stroje dodnes opatřeny jsou, zavedl týž J. Hansch. Vnitřní hlavní část Hanschovy stříkačky byla z mosazu, mědi a železa zhotovena a připevněna na smyk, takže se dala jako saně převážeti. Stroj záležel z velkého truhlíku, к němuž byly dva menší, řetězy opatřené, přidělány. Do těchto lila se voda, jíž celý stroj pojal 60 o kovů. Písty vytahovaly a zastrkovaly se dvěma dlouhými bidly, která byla po stranách stroje к pístům přičiněna. Tahalo-li za bidla 24 lidí, bylo prý lze dostřiknonti až na 25 m vzdálenosti. Na stroji stál muž, který pohyblivým stojanem paprsek vodní řídil. Nejčastěji to býval kominík, jenž se tehdy jako znalec po přednosti к takovýmto pracem povolával, odkudž snad obyčej, proč kominíci i později při slavnostech v plné parádě na stříkačkách stávali. Valných pokroků se však střlkačnictví ani v století 17. nedodělalo. Jak se dovídáme z požárního řádu král. hl. města Prahy z roku 1678, byla Praha již před rokem 1675 stříkačkami opatřena. Čteme tam v § 4. „— a ono na náklad obecní nedávného času způsobené a velmi užitečné vodní instrumentum, které vždycky u varty rathouzské před obecní solnicí státi bude, vodou naplnili а к ohni dovezli.“ Na připojených obrázcích spatřujeme některé staré stříkačky. Obr. 1. znázorňuje stříkačku obce Dražické ze 17. století. Stroj ten byl původně majetkem města Tábora a později za 30 zl. stříbra obci Dražické prodán. Dle jiné zprávy darovalo město Tábor jako patron kostela Dražického stříkačku tu obci. Stříkačka tato, poslední pamětnice své do- by, nezdá se nám však býti českého původu.*) Kdy a kde zakoupena byla, nebylo nám lze dosud vypátrati. Že hodně svízelů přestála, sonditi lze z důkladné opravy, která na voze r. 1830 provedena byla. Svědčí o tom nápis „A 1830 R“ (anno 1830 renovatum) vyřezaný na zadních břevnech. Písmeny „H. V.“ na taktéž nových břevnech předních označil asi řemeslník, který vůz opravoval, začáteční písmena svého jména. Vůz jest důkladně z dubového dřeva zroben, boty jsou postaveny jedna po pravé, druhá po levé straně a obě páky к čerpání obráceny jsou na zad. Práce při pumpování byla asi nadmíru obtížná, neboť páka musela býti nejen dolů tlačena, ale i vzhůru zvedána. Stroj obrazem 2. znázorněný (majetek českého has. zem. musea v Praze) je taktéž původu neznámého, zajímavý tím, že má větrník, do něhož vpuštěna jest bota s jedním pístem a táhlem. Y retrospektivní výstavě na naší jubilejní výstavě r. 1891 byl kromě tohoto ještě jeden podobný *) К domněnce této opravňuje nás popis a vyobrazení stříkačky Strassburské z konce 17. stol. v Magirově spise „Das Feuerlöschwesen in allen seinen Theilen“, na str. 34., jež se se stříkačkou touto nápadně shoduji.

K historii stříkaček se jistě ještě vrátíme. První stříkačku obec Rossbach pořídila v roce 1850 a používal jí pak i sbor dobrovolných hasičů po svém vzniku v roce 1868. Stříkačku obsluhovali stříkačníci. O jejich důležitosti hovoří například kniha Cvičení hasičská, nářadí a zbroj dle vzoru hasičského v Praze, ku potřebě hasičských sborů, zvláště na venkově Fratiška Ledečského:  Co nejpraktičnější pro sbory hasičské měst venkovských může se schváliti následující soustava. V čele sboru stojí velitel. Sbor rozděluje se na dva hlavní odbory a sice: 1. Lezci a stříkačníci, kteří tvoří jádro sboru a výkony nejdůležitější za úkol mají. Odbor výpomocný, jehož úlohou jest obstararávání vody, udržování pořádku při požáru, hlídání zachráněných věcí atd. Každému z těchto odborů velí — avšak pod vrchním vedením velitele — vždv jeden náčelník. Každý odbor dělí se pak na čety po 12 mužích, z nichž každou vede četař. Lezci a stříkačníci ve sboru prvním musejí býti vycvičeni hlavně v lezení s žebříky hasičskými, ve znalosti stroje stříkačky a v taktickém s ní zacházení. Rozdělování na zvláštní dva sbory, totiž lezce a stříkačníky, jest takořka zbytečno, poněvadž jak později seznáme, k obsluze stříkačky nevyhnutelně i lezců potřebí jest, a vůbec výkony obou těchto odborů tak často se stýkají, že nejlépe jest v jeden celek je spojiti.

Stříkačníci měli i svoji píseň, najdete jí v obrazové části, včetně not.

Doprovodná fota: obrázky historických stříkaček + píseň stříkačova