Historie farnosti kostela svatého Martina – díl třetí

Rudolf II. byl vychován na španělském dvoru v duchu přísné katolické výchovy a podporoval rekatolizační úsilí. Avšak vzhledem k závislosti na finanční podpoře především ze strany nekatolických českých stavů zůstával navenek v náboženských otázkách spíše pasivní. Nebyl silným panovníkem a konec jeho vládnutí silně poznamenala nemoc a spory se svým bratrem Matyášem. České nekatolické stavy pak dosáhli velkého úspěchu. 9. června 1609 vydává Rudolf II. takzvaný Rudolfův majestát. Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království. Zároveň potvrzovala Českou konfesi, kterou jeho otec Maxmilián II. slíbil, ale nepodepsal. Alespoň malá ukázka, jinak poměrně rozsáhlé listiny:

My Rudolf Druhý činíme tímto listem:

aby jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.

Dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli.

Jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti.

A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá.

Tomu na svědomí pečeť Naší císařskou k tomuto listu a majestátu Našemu přivěsiti jsme rozkázati ráčili. Dáno na hradě Našem pražském ve čtvrtek po svatém Prokopu, leta Páně tisícího šestistého devátého, a království Našich Římského třidcátého čtvrtého, Uherského třidcátého sedmého a českého též třidcátého čtvrtého.

V roce 1611 Rudolf II. abdikuje a na Pražském hradě je korunován 23. května 1611 Českým králem jeho mladší bratr Matyáš, který však je už stár a nemá žádný vážný politický vliv. Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého krále 5. června 1617 a korunován v chrámu svatého Víta v Praze 29. června téhož roku Ferdinad II. Štýrský. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů.

Ferdinand II. byl však vychován jako fanatický katolík a klonil se k absolutizmu. Tak chtěl i vládnout ve všech svých dědičných zemí. Vzhledem k vysokému počtu protestantů v českém království (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním a jeho útlak vedl brzy ke stavovskému povstání, které začalo 23. května 1618 pražskou defenestrací. Ta je považována i za začátek třicetileté války. Nechám o té události opět vyprávět jednoho z kronikářů, tentokrát Mikuláše Dačického z Heslowa:

Nikdo v to nevkročoval a pokoj do Čech nechtěl, různice, sváda, Mars byli pohotově jako bratři. Když se nepřátelství mezi stavy v Čechách rozjítřilo, rozhorlili se někteří ze strany evangelické a nerozváživše, co z toho pojde, srotili se, vybrali na Pražský hrad a tu někteří vešli úprkem do české kanceláře, kde byli páni místodržící v radě a zmocnili se jich. Když na ně sáhli, dva, pana Viléma Slavatu, který byl prve religionu evangelického a k římskému náboženství přistoupil, a pana Jaroslava z Martinic Smečanského a s nimi sekretáře Filipa ven z oken do hradského příkopu pod kanceláří vyházeli. Dali jim za vinu, že usilovali o zahubení evangelických a jejich religionu, vrchnost proti nim pozdvihovali a popuzovali, v nenávist uvozovali, zemské úřady sobě osobovali a svým k tomu napomáhali, ve všem evangelické pomíjeli a nátisky jim činili a vše bez obce že sami podle své vůle konali. Proti tomu praveno, že evangeličtí předsevzali pozdvižení ze závisti a z nepřízně zemských úřadů, z povýšení a z opovržení s právem Království českého, sami se učinili žalobníky, svědky a soudci a na sídlo Jeho Milosti Císařské sáhli. Actum toho vyházení ve středu po neděli Křížové tak řečené, 23. máje před památkou Nanebevstoupení Krista Pána. S podivením bylo, že nikdo tím vyházením nebyl usmrcen a zůstali živi, jak mohli se opatřili. V městech pražských byl z toho strach, a proto mnozí se skryli a zujížděli.

Stavovské povstání bylo nakonec vojsky Ferdinanda II, který se spojil s katolickou ligou poraženy 8. listopadu 1620 v památné bitvě Na Bílé hoře. Bitva to nebyla příliš krvavá, ale její následky byli pro české království nedozírné, minimálně z hlediska víry. Rudolfův majestát byl vyjmut ze zemských desek a Ferdinand II. osobně přestřihl jeho pečeť (proto není listina, která se dochovala opatřena pečetí Rudolfa II.). Tragickou dohru mělo povstání popravou 27. českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Nechám opět promluvit Mikuláše Dačického z Heslowa:

Ačkoliv čáka a naděje byla, že vězněným osobám bude učiněna milost a zůstanou při hrdlech, nařízením Jeho Milosti Císařské byly odsouzeny k smrti. Jeden po druhém z radnice Starého Města pražského v hlavním rynku na theatrum k tomu připravené a černým suknem obestřené byli vyvedeni a mečem stínáni: Ondřej, hrabě Šlik, při tom pravá ruka uťata, Václav z Budova, Krištof Harant, který o svém do Svaté země putování knihu dal tisknouti, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, věku svého osmdesáte let, Prokop Dvořecký, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losů, Vilém Konecchlumský, jehož tělo s hlavou do města Kutného Hory a odtud to Třebonína k pohřbu dovezeno, Bohuslav z Michalovic, pravá ruka mu uťata, Diviš Černín z Chudenic, aniž mu to spomohlo, že byl a zůstával římského náboženství. Z měšťanů: Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Šteffek z Nového Města pražského, Krištof Kobr z Nového Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutné, byl tam prvním městským konšelem, jeho hlava do města Kutné Hory byla odeslána a na kolínské bráně vystrčena, Maxmilián Hošťálek z města Žatce, hlava jeho týmže způsobem odeslána do Žatce, Jan Jesenius, doktor, jemuž nejprve jazyk uřezali, sťat a čtvrcen, Jiřík Hauenšild, ruka mu uťata, Leander Rypl, právník, jemuž také ruka uťata, Václav Mateřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, odtud i Ondřej Kocour, Jiřík Řečický, Michal Witman, Simeon Vokáč. Počet sťatých dvacet a čtyři. Jan Kutnauer a Simeon Sušický byli oběšeni na trámě z okna radnice na Starém Městě pražském. Nathaniel Vodňanský oběšen na šibenici v Staroměstském rynku. Hrozné divadlo bylo z těch tak usmrcených. Dvanáct hlav sťatých bylo dáno a vystrčeno na bránu pražského velkého mostu u špitálu. Těla byla darována přátelům usmrcených k pohřbu. Actum té exekuce v pondělí po památce svatého Víta, 21. měsíce léta 1621. Na druhý den, v úterý, byli vymrskáni a zvypovídáni: Josef Kubín, řečník, prokurátor, za jazyk k šibenici přibit Mikuláš, starší služebník v Starém Městě pražském. To vše se dálo a konalo v přítomnosti vojenského lidu. Při té popravě troubeno a bubnováno, aby mluvení a naříkání těch, kteří brali konec, nebylo slyšáno.

Po potlačení povstání začal Ferdinand II. uplatňovat tvrdou rekatolizační politiku a upevňovat centrální moc a začlenění českých zemí do habsburské monarchie. Postupně, zejména v době válečného příměří mezi roky 1622 a 1623, vydal několik nařízení, která vedla k upevnění panovnické moci a začala tvrdá rekatolizace, která se tentokrát dotkla i Zedtwitzů.

Na počátku 17. století dostala reformační komise v Čechách za úkol převzít na Ašsku správu nad evangelickými kostely. Dopisem ze dne 25. září 1623 byl evangelickým kněžím nařízen přestup na katolickou víru. Neučiní-li tak, musí během šesti neděl opustit zemi. Rekatolizace se během roku 1627 přenesla i do měst a rozšířila se i na šlechtu. V říjnu 1627 se dostavila do Chebu protireformační komise pod vedením nejvyššího zemského sudího hraběte Sezimy z Vrbty, královského rady hraběte Pavla Michny, hejtmana Loketského kraje Hertha z Leutersdorfu a apelačního rady Bartoloměje Brunnera z Vildštejna (Skalné). Před komisi musel předstoupit Hans Heinrich II. von Zedtwitz (*1606 † 1636), ženatý s Johannou Brüllenhoferovou a zastupoval též své neplnoleté bratry Christopha Adama (*1610 † 1630) a Albrechta Ernsta (*1612 † 1647) a bratrance Adama Erdmanna (*1619 †1661). Na příkaz komise měl přistoupit ke katolické církvi, v opačném případě prodat své panství a po zaplacení 20% daně se vystěhovat z Čech. Hans Heinrich II. von Zedtwitz zásluhou svého soudního správce Hanse Heinricha Dressla, který mu připravil písemné odvolání, byl na jednání dobře připraven. Odvolává se na kurfiřta Johanna Georga I. Saského a Kristiána I. braniborsko-bayreutského markraběte a dokazuje, že Ašsko nepatří do Chebského okresu, který je říšskou zástavou, ale že jeho panství je od počátku svobodným říšským lénem, které jeho předchůdci svobodně a z vlastní vůle nabídli českému králi jako léno, o čemž svědčí privilegium českého krále Jana Lucemburského z 16. května 1331 a potvrzení těchto privilégií Zikmundem Lucemburským 30. června 1422. I pomocí vlivných zedtwitzovských přímluvců kteří intervenovali přímo u císaře Ferdinanda II. Hasburského byl spor 28. září 1628 rozhodnut v jejich prospěch. Zedtwitzové se ale z vítězství neradovali dlouho, neboť už v prosinci přišel císařský výnos nařizující vyhnat evangelické duchovní ze země. Tak v lednu 1629 byli propuštěni asští duchovní, stejně tak rossbašský kazatel Johann Graf, který odešel do Saska. Evangelické bohoslužby tak nesměly být dále slouženy. Do Aše byl roku 1629 povolán katolický kněz Kaspar Degenmeyer, který v Aši setrval, až do roku 1631 kdy opustil Aš na vlastní žádost. Kázat před prázdným kostelem ho asi příliš nebavilo. Rossbašský kostel byl uzavřen a obyvatelé navštěvovali evangelické bohoslužby za hranicemi panství v nedalekém Sasku. Nechávali se tam i křtít a uzavírali tam i sňatky. Svědčí o tom zápisy o narození dětí a nově uzavřených sňatcích ve farních matrikách. Například děti ze Schönbachu (Krásné), Štítar a Újezdu jsou zapisovány v Rehau, z Aše v Selbu.

Po uzavření pražského míru 30. května 1630 se Zedtwitzové opakovaně pokoušeli ochránit pro sebe i pro své území svobodu vyznání a zabránit jejímu dalšímu možnému napadení. Neustále se snaží prokázat, že jejich území není součástí Chebska, nýbrž leží na říšském území, mezi kurfiřstvím sasským a brandebursko-bayreutským, proto by neměla být zpochybňována jejich lenní příslušnost k České koruně. A též díky přímluvy jejich sousedů nechává v registrech císař v letech 1640 až 1641 prošetřit “zda České koruně přináleží vůči Zedtwitzovským panstvím kromě lenní vázanosti ještě nějakých práv. Soudní pře trvali již tenkrát dlouho, stejně jako dnes, moc jsme za 400 let nepokročili, vše se natahovalo. Běh událostí v Evropě tak pokračoval. 24. října 1648 byl podepsán Vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku a alespoň dočasně upravoval poměry v Evropě a to jak územní tak náboženské. Byla výrazně omezena moc císaře nad celou říší. Zatímco v zemích koruny České a Rakouské a v dalších zemí dochází k upevňování katolické církve. Zedtwitzové pak využívají článek 5 § 28, 31 a 42 Vestfálské smlouvy která jim jako příslušníkům říšského území dovoluje volbu náboženství a povolávají zpět evangelické pastory.

14. dubna 1649 byl na místo evangelického pastora v Rossbachu dosazen Adam Eberl,z Adorfu, který započal psát farní kroniku, a v jeho činnosti pokračovali všichni následující faráři. Díky tomu se nám dochovalo spoustu zajímavostí z minulosti. Od té doby se v kostele svatého Martina, a na celém Ašsku káže evangelium nepřetržitě až do současnosti, ale zdaleka to neznamenalo, že měli Zedtwitzové vyhráno. O svojí víru bojovali ještě mnohokrát.

Doprovodné foto: Rossbašské náměstí s kostelem svatého Martina, Majestát Rudolfa II, kostel svatého Martina od hřbitova.