Historie farnosti kostela svatého Martina – díl první
Kostel svatého Martina je největší dominantou našeho města, ale o jeho vzniku toho moc nevíme, nedochovaly se žádné písemné materiály, můžeme tedy jen skládat ze střípků.
Až do pozdního středověku byla tato nejzápadnější enkláva přifařena k tzv. Regnitzlandu (dnešní okres Hoff a Wunsiedel, později bavorský Vogtland – Fojtsko) a spadala tak pod jurisdikci bamberského biskupa. Jediným svatostánkem v této oblasti byl kostel sv. Lorenze v Hofu (první zmínka 1214). Z Hofu byly pak zakládány filiální kaple a kostely. Tak byly založeny filiálky Schwarzenbach a Regnitzlosau. Ze Schwarzenbachu pak kaple v Pilgramsreuthu a Rehau a z Regnitzlosau pak dceřiné kaple v Possecku a Rossbachu (Harnicích). První ověřená zmínka o obci Rossbach (Hranice) pochází z 15. června 1413 v kupní smlouvě mezi Konrádem z Neubergu (Podhradí) a Heinrichem von Zedtwitz. Přesné datování vzniku původní kaple svatého Martina není známo, ale lze předpokládat, že byla postavena na začátku 14. století, pravděpodobně už v roce 1318.
Zde musím odbočit od svého vyprávění o rossbašské farnosti k události, která v pozdějších dobách měla zásadní vliv na to, že na Ašsku se díky Zedtwitzům jako jediné části českého království podařilo po celou dobu udržet protestanskou víru. Do přibití známých 95 tezí tehdy ještě katolického kněze Martina Luthera na dveře kostela ve Wittenbergu zbývalo ještě téměř sto let, a o protestantanské Luteránské víře se nikomu ještě ani nezdálo, přesto tato událost byla naprosto zásadní. V létě 1422 se v Regensburgu (Řezno) sešlo velké množství říšských knížat s císařem Zikmundem (Lucemburský *1368 – †1437) aby řešili otázku křižácké výpravy proti husitům. Mezi zástupci města Chebu byl i Heinrich von Zedtwitz (*1380†1446), aby složil hold císaři a vložil své statky do rukou v léno. Lenní listina pak rodu Zedtwitzů potvrzovala všechny svobody a práva, včetně těch které mu udělil již Jan Lucemburský 16. května 1331 a byla později hlavním bodem obhajoby Zedtwitzovských práv proti Habsburkům.
„My, Zikmund, z boží milosti král římský, po všechny časy rozmnožitel říše, král Uher, Čech, Dalmácie, Chorvatska atd. oznamujeme a dáváme na vědomí tímto dopisem všem těm, kteří ho uvidí nebo uslyší číst, že přišel Heinrich Czetwitz, Náš a naší koruny České vasal a milý věrný, aby složil do našich rukou zámek Neitperg se všemi statky a příslušenstvím a poprosil pokorně, abychom jemu, jeho bratrovi Erhardovi a synovci Konrádovi zámek Neitperg se všemi k němu náležejícími statky, požitky a příslušenstvím, které dosud užívali, dali opět milostivě v léno. To jsme shledali poctivé a rozumné a také s ohledem na věrné, ochotné a neúnavné služby, které dřívější Czetwitzové našim předkům, Českým králům, často poskytovali, což sami denně dělají a dále v budoucích časech chtějí dělat a proto s rozvážnou myslí, dobrou radou, a s plným vědomím dříve jmenovanému Heinrichovi, Erhardu jeho bratru, a Konrádovi jeho synovci von Czetwitz udílím milostivě v léno zámek Neiperg s městysi, vesnicemi, daněmi, soudy, výnosy a všemi právy a náležitostmi, které dosud užívali, jako právní mužské léno a také jako král Český propůjčuji ve smyslu této listiny týž zámek se všemi dříve vyjmenovanými náležitostmi i jejich dědicům k držbě a usazení bez jakýchkoliv překážek.
Vpředu jmenovaný Heinrich, stejně tak i jeho bratr a synovec přísahal a složil obvyklý hold, čímž takové léno nabývá právo a nepoškozuje nás v našich službách a právech.
Také potvrzujeme jmenovanému Heinrichovi, Erhardovi a Konrádovi a jejich dědicům všechny svobody, práva, milosti, listiny, privilegia a sliby, které předci Heinricha, Erharda a Konráda dostali od našich předků, totiž od nejjasnějšího zesnulého krále Českého Jana, našeho milého předka zesnulého císaře Karla, našeho milého pána a otce, zesnulého krále Václava – našeho milého bratra a také co od Nás má a po právu užívá, chceme a potvrzujeme, aby to vše, co je zde zahrnuto, v plné míře užíval a spotřeboval po všechny časy bez jakýchkoliv překážek.
Na znamení souhlasu s touto listinou ji opatřuji vlastní pečetí našeho královského Majestátu, dáno v Regensburgu po narození Krista 1422 ve čtvrtek před dnem sv. Jakuba, apoštola, Naší říše uherské ve 36. roce Římské říše 12 roce a České 2. rokem.“
Kaple byla roku 1430 znesvěcena husity. Pravděpodobně šlo o jeden z proudů husitského vojska, který se vracel z rajsy a předtím vypálili Olešnici a Adorf. První písemná zmínka o kapli se objevuje až roku 1432, kdy musela být 16. prosince opětovně vysvěcena bamberským světícím biskupem Gerhardem ze Salomy, po jejím znesvěcení husitskými kacíři. Z výše uvedeného je tak patrno, že původní kaple byla katolická. 14. února 1433 Conrad Thoss daroval kostelu louku v Untergettengrün na Freibergu, zvanou Rohlohe, později rod Thossů daroval saský farní les – dnešní farský les a okolní louky k Ebmathu. Roku 1440 je kaple a celá farnost dána pod zprávu kostela v Regnitzlosau. Z Regnitzlosau sem docházel pomocný duchovní, jak o tom svědčí lenní soupis kostela sv. Lorenze v Hofu z roku 1440. Jediným známým katolickým kaplanem byl v roce 1443 Nikolalus Folgner z Reichenbachu. Tehdy Rossbach ještě nebyl samostatnou farností, k tomu došlo až po roce 1502
Ve 20. letech 16. století se na Ašsku začíná šířit díky zedtwitzovské vrchnosti učení Martina Luthera. Velký vliv na to měla účast Hanse von Zedtwitz, který se jako leník saského kurfiřta zúčastnil Wormského sněmu svaté říše Římské roku 1521, kterému předsedal císař Karel V. Na tomto sněmu byl ve dnech 17. a 18. dubna vyslýchán Martin Luther, ale své teze a učení neodvolal. 8. května pak byla vyhlášena nad Martinem Lutherem říšská klatba a 26. května pak vyhlášen Wormský edikt, který zakazoval čtení a šíření Lutherových spisů a nařizoval jejich spálení. Bylo přísně zakázáno poskytnouti Lutherovi přístřeší a měl být každým, kdož by ho zadržel, odeslán do Říma. Luther měl nicméně mocného ochránce saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého, který nechal Luthera bezprostředně odvést na svůj na hrad Wartburg. Zde reformátor pobýval v letech 1521 až 1522 a přeložil zde Nový zákon. Do té doby byla bible a další náboženské učení šířeno pouze v latině a běžným lidem bylo nesrozumitelné. Zpřístupnění textů do německého jazyka pak způsobilo, že hlavně v německy hovořícím prostředí se nové protestanské učení začalo tak rychle šířit. Samotný Hans von Zedtwitz přestoupil na novou víru někdy v polovině 30. let 16. století. Jestli tak učinil i jeho starší bratr Heinrich von Zedtwitz, sídlící na Neubergu, není přesně známo. Jisté ale je, že jeho syn Eustachius von Zedtwitz (*1510 †2. března 1559) a jeho manželka Anna von Witzleben (* asi 1525 † 6. května 1572) již luteránskou víru vyznávali. Dochovalo se pohřební kázání z té doby kde je Eustach von Zedtwitz oslavován coby „zbožný a bohabojný pán a regent“ o Eustachově manželce se pak praví „několikrát do roka přijímala pro spásu své duše svátost Boží, tělo i krev Páně, po vzoru Kristově v obou podobách“. Podobizny v životní velikosti znázorňující členy rodu Zedtwizů, kteří byli na začátku reformace se nám dochovali v Ašském kostele. V současnosti je jejich část instalována na výstavě v bývalé hasičárně v Aši.
Rossbašská farnost spolu s obcemi Friedersreuth (Pastviny), Thonbrunn (Studánka) a Gottmannsgrün (Trojmezí) přestoupila k protestantské církvi patrně někdy v první polovině 30. let 16. století. O vývoji farnosti v průběhu 16. století mnoho informací neexistuje, ani neznáme původní vzhled kostela. V roce 1569 byla v kostele postavena empora – galerie. Nejde o tu, kterou známe dnes, tato jistě zanikla nejpozději při velké přestavbě kostela roku 1719. Prvním známým luteránským pastorem byl Adamus Breudigam a na jeho službu navázal v letech 1576 až 1580 farář Mathäus Kraus, který před tím působil ve Falkenau (Sokolov) / Eger (Cheb). Z roku 1585 se dochoval rossbašský kostelní účet, tedy jakási roční uzávěrka, která obsahuje především salární záznamy (salár je pravidelní roční dar, který protestanská církev očekává od každého svého člena ve výši 1 až 5% čistého příjmu). Složením účtů byli pověřeni Nikol Rosbach a Konrad Schindler. Přísedícími byli rossbašský rychtář a učitel. Dalším farářem byl v letech 1581 až 1616 Jakob Uebel z Olesnitz. Pastorem v letech 1616 až 1629 byl Johann Graf, bývalý jáhen v Aši. Jeden rok pomáhal v Rossbachu pastor Rodius Meiner von Heidelberg, vyloučený pastor z diecéze Bamberg, zemřel 18. března 1617. Zedtwitzovská panství si zatím žila svůj poklidný život, ale už drahně let byla součástí celé Evropy a na opačné straně českého království a v Uhersku se už dali dávno do pohybu události, s jejichž následky bojovali Zedtwitzové opakovaně následujících více jak tři sta let.
Vše začalo smrtí Ludvíka Jagelonského, českého krále v bitvě u Moháče roku 1526. Většinou známe události pouze ze strohých sdělení, proto mi nedá si půjčit krásný český jazyk kronikáře mistra Marka Bydžovského z Florentina:
„Léta Páně 1526. Toho času Ludvík (Jagelonský- doplněno pro vysvětlenou), uherský a český král, syn Vladislava, též uherského a krále, vida, že Solimannus, císař turecký, maje lidu dvakráte sto tisíc, do království uherského vtrhl.“ „Proti němu se toliko se dvacíti čtyřmi tisíci u Moháče položil a nevyčkav těch, kteří mu z Čech a z Moravy i jiných zemí ve velikém počtu na pomoc táhli a již na cestě byli, z nabádání některých biskupů a pánů uherských svedl bitvu s Turky ve středu v den Stětí svatého Jana, tj. 29. dne měsíce srpna, a opuštěn jsa od lidu jízdného, skrze zradu přemožen a ponížen a křesťanů do patnácti tisíc zbito, mezi nimi zahynuli mnozí udatní rytíři z Čech, z Moravy a ze Slezska také mnozí překrásní mládenci tam zůstali. Sám pak král Ludvík u bitvy utíkaje v nějakém potoce bahnitém, Ciele Patatra řečeném, když se s ním kůň na znak do bahna převrátil a on leže pod koněm v odění sobě pomoci nemohl, nešťastně a bídně zahynul.“„Po nějakém čase v témž bahně nalezen a ve Stoličném Bělehradě pochován jest. Tomu slavnému pánu téměř vše nečasně se vedlo. Dříve času se narodil. Dříve času byl korunován v Uhřích i v Čechách. Dříve času mu brada rostla a šedivěl. Dříve času v království správu vešel. Dříve času se oženil a dříve času zahynul. Živ byl let dvacet, jeden měsíc a 29 dnů. Kraloval po smrti otce svého 10 let, 5 měsíců a 11 dnů.“
České království tak bylo bez svého krále a proto čeští stavové svolávají sněm, na kterém si chtějí zvolit krále nového….
První foto je Rossbašský kostel na akvarelu z roku 1850, druhý je lenní listina císaře Zikmunda, bohužel ne ta Zedtwitzovská.
