Historie farnosti kostela svatého Martina – díl osmý

Historie farnosti kostela svatého Martina – díl osmý

Další z řady pastorů je v letech 1787 až 1806 Gottlob Christian Brandstetter. I on vede farní kroniku, která je do dnes neobyčejně cenným dokladem událostí z našeho městečka. Můžeme se například dočíst, že 26. června 1782 (tento zápis psal ještě jeho předchůdce) byl v Rossbachu uskutečněn první výroční trh a při něm porodila žena hazlovského obchodníka Jakoba Strumwitze u Rossbašského občana Jana Kléra mrtvé dítě.

Další zápis o nešťastné události je pak z 26. dubna 1789. V domě čp. 108 zemřel Peter Hofmann, který přišel v neděli se svou dcerou do hospody v Trojmezí, ale zpět se vrátil sám. V úterý byla jeho dcera nalezena utopená v rybníku (Frančáku).

6. srpna 1794 postihla celé Ašsko velká vichřice, pobořila dům č.p. 12, při čemž bohužel zahynula čtyřletá Kunihunda Wolframová.

O šest let později v 20. srpna v Pastvinách byl při pasení dobytka desetiletý syn Christopha Zöha z Trojmezí Nikol, bleskem spolu se čtyřmi kusy dobytka.

16. května 1802 pak Rossbach zasypalo velké množství sněhu.

Gottlob Christian Brandstetter byl jistě velký místní patriot a neopomněl do kroniky poznamenat rovněž výrok syna Marie Terezie a budoucího císaře Josefa II., který navštívil Aš a prohlásil, že je to nejhorší městečko jako dosud viděl.

Po jeho smrti přebírá farnost v roce 1806 Michael Johann Putz z Aše. V Evropě řádili Napoleonské války, jež byli vleklým konfliktem, který různou intenzitou prošel téměř celou Evropou a během více jak dvanácti let se do nich postupně zapojili téměř všechny významné státy Evropy a to včetně Habsburské monarchie. Boje Ašsko přímo nepostihly, ale všeobecná bída, služba v armádě, státní úpadek (vyhlášený patentem 26. února 1811), válečné náhrady se projevili i chudobou na Ašsku. V tu dobu vítězná Napoleonova armáda protahovala několikrát kolem Ašska. Z kopců nad Rossbachem bylo možno často pozorovat blýskot zbraní vojska a v noci silné plamenné záře od nedalekých hořících obcí, jako například Grösszöhen a Tiergarten. 10. října 1806 přišlo do hranic mnoho uprchlíků z Olešnice, kteří utíkaly před vojsky.

Zvýšené náklady na vydržování armády proti Napoleonovi řešil císař František II. dekretem o povinném odvodu kostelního stříbra. Tento výnos došel do Hranic 6. února 1806. Na jeho základě měl náš evangelický kostel odevzdat vzácný kalich s miskou, který se těšil všeobecné úctě. Jednalo se o dar Rossbašského občana, který pocházel z početné rodiny. Jako chlapec byl velmi chudý a živil se žebrotou. V dospělosti v cizině zbohatl a stal se majitelem známé hospody v Halle nad Sálau. Z vděčnosti nechal zhotovit tento kalich, který věnoval našemu kostelu svatého Martina. Na podstavci je vyryto jeho jméno ,,Wolf Jobst“ a rok 1679. Obec sepsala prosbu, aby tento vzácný kalich, byl z povinné odevzdávky osvobozen. Pro značnou hodnotu stříbra nebylo ale prosbě vyhověno. Teprve až dobrovolnou sbírkou se shromáždilo stejné množství stříbra a bylo v Chebu odevzdáno 25. května 1810, bylo možno kalich v kostele ponechat. Dodnes slouží k bohoslužebným účelům a je ukázkou vzácné ruční práce, ale i lásce věřících ke své farnosti.

Podruhé protahovala Napoleonská vojska v blízkosti Rossbachu 15. května roku 1812 při cestě do Ruska. Napoleon osobně se svou manželkou Marií Luisou Habsbursko –Lotrinskou (za Napolena Bonaparta byla jako osmnáctiletá provdána 2. dubna 1810 v kapli paláce Louvru v Paříži) navštívil Plavno. Vydalo se tam i mnoho obyvatel Rossbachu aby uvidělo slavného císaře. Neuběhl ani rok a zbytky jeho slavné armády, úplně zničené a soužené epidemiemi různých nemocí prchala z Ruska zpět a zanechávala po cestě smrt. V patách jim postupovala Ruská armáda, která Francouze nenechávala v klidu. K menší potyčce došlo u Hofu. Z toho boje přivezli 7. června 1813 ruští kozáci do Rossbachu těžce zraněného spolubojovníka Ivana Provokatina. Ošetřen byl v horní hospodě u Bílého koně na náměstí. Všechna snaha byla ale marná, zemřel v noci z 9. na 10. června. Byl to prý statečný voják a měl velkou úctu svých spolubojovníků, tak i velitelů. Byl slavnostně pohřben na našem hřbitově.

Ukončení napoleonských válek a uzavřeni míru bylo 7. června 1814 uvítáno slavnou velkolepou bohoslužbou ve zdejším kostele. Jsou zaznamenána slova prosby faráře Michaela Johanna Putze, aby obec již nikdy nebyla napadena nepřítelem, aby všichni jeho obyvatelé mohli zůstávat ve svých domovech, v klidu pracovat beze strachu z loupeži vražd a válečných požárů. Bohužel nebyla naše obec ušetřena těchto strastí ani v budoucnu. Farní kronika zmiňuje velkou neúrodu a hlad v letech 1816 a 1817.

            Michal Johann Putz též vysvětil novou školu, která byla roku 1822 vystavěna na místě staré školy z roku 1617. tato škola stála na prostranství před evangelickým kostelem. Byla slavnostně vysvěcena 6. ledna 1823. To již byli v Rossbachu dva učitelé, druhý byl ustaven 11. června 1812.

Dalšími pastorem byl Wilhelm G.T. Martius který sloužil v Rossbachu krátce v letech 1829 až 1832, stejně tak jako Christoph Johann Künzel, Rossbašský rodák, jež byl pastorem do roku 1833, který pak odchází převzít ašskou inspekturu. Oba přišli jako náhrada po náhlé smrti předcházející pastora Michaela Johanna Putze. Po nich se ujímá úřadu 13. června 1833 asi nejvýraznější osobnost mezi všemi faráři a to Karl Heinrich Alberty narozený 5. března 1792 v durynském Syrau u Plauvna v rodině místního faráře Traugota Benjamina Albertiho. Od roku 1810 studoval na univerzitě v Lipsku a po jejím absolvování složil před drážďanskou konzistoří zkoušku z teologie. Následně byl v Greizu ordinován superintendentem Wettenglem. Na jeho doporučení se v letech 1815 až 1819 stal domácím učitelem u dvorního rady Alfréda v malém městečku Neustad. Karle Heinrich Alberti působil v Aši už od září 1819, kdy přebírá místo vikáře po již delší dobu nemocném inspektoru Johannu Christianu Gottlobu Brandstetterovi. Od roku 1822 působí jako diákon. Po poměrně náhlé smrti vrchního faráře a archidiákona Karla Augusta Justa v únoru 1832 přebírá i jeho úřad. 13. června  se pak stěhuje s celou rodinou na faru do Rossbachu. Protestanští duchovní, nežijí v celibátu, ale naopak běžně zakládají rodiny. Přichází s ním i jeho manželka, Friederika Susanna Alberti, rozená Sacková. V té době již mají spolu osmi letého syna Gottloba Traugotta, který se později též stává farářem na místní faře, a se svým otcem byli opravdovými osobnostmi Ašska.  Karl Heinrich Alberty od roku 1850 přebírá funkci referenta u knížecí zedtwitzovské konzistoře a zároveň i pozici církevního a školního inspektora.

            12. června 1847 se konal pohřeb jediného člena rodu Zedtwitzů o kterém víme, že spočinul na Rossbašském hřbitově a to Sigismunda Erdmanna Wilhelma Fridricha von Zedtwitz narozeného 15. listopadu 1778 v Aši v Nicklasbergu (Mikulášském vrchu). Zemřel v pondělí 7. června1847 po 10 hodině večerní v Aši ve věku 68 let, 6 měsíců a 28 dní. Důvod proč chtěl být pohřben na našem hřbitově, není zcela jasný, protože byl vyznání katolického, ale důvodem může být velmi přátelský vztah s farářem Karlem Heinrichem Albertim a nucená rekatolizace Zedtwitzovského rodu, které někteří členové rodu podlehli a v posledních dnech svého života vyhodnotili, že to nebyla cesta správná. Sigismund Erdmann Wilhelm Fridrich von Zedtwitz dle své poslední vůle byl pohřben na hřbitově v Rossbachu do malé hrobky ve svahu, nedaleko hlavního vchodu do kostela. Pro poslední rozloučení a projev úcty bylo jeho tělo před pohřbem vystaveno v Aši a dne 12. června 1847 se slavnostním průvodem převezeno do Rossbachu a ve čtyři hodiny odpoledne pohřbeno na místním hřbitově. Zedtwitzovská hrobka se dochovala do dnešních dnů a najdete ji vlevo hned po vstupu na hřbitov. Není to původní místo spočinutí, neboť dříve se hřbitov rozkládal i částečně před kostelem a hrob byl později přesunut. Ašského panství na Mikulášském vrchu, které bylo ve velmi žalostném stavu, ač patřilo k těm Zedtwitzovským rozsahem největším, se ujal jeho prvorozený syn Curt Franz Wenzel Chriszoph Erdman von Zedtwitz. Zmiňuji se o něm proto, že později patřil zdaleka k nejúspěšnějším členům rodu a Zedwitzovská panství rozšířil o Doupov a Moravany nad Váhom. Od císaře Františka Josefa I. obdržel samostatný erb. Ale to je na samostatný příběh.

            Karl Heinrich Alberty umírá na místní staré faře 28. února 1853 a je pohřben na našem hřbitově. Jeho hrob se nám zachoval. Jistě, jako velká osobnost Ašska by si zasloužil, aby se jeho hrob zachoval, jako odkaz dalším generacím.

Doprovodná fota: stará Rossbašská škola, hrob Karla Heinricha Albertiho, hrob Sigismunda Erdmanna Wilhelma Fridricha von Zedtwitz,