Historie farnosti kostela svatého Martina – díl druhý

V dalším vyprávění udělám dlouhou odbočku od naší farnosti, ale je potřeba k pochopení souvislostí, proč přišla rekatolizace k nám na Ašsko, že to nebylo hned po nástupu Habsburků na trůn, jak se rádo traduje, ale o téměř sto let později, a že svoboda víry byla opravdu velkou zásluhou Zedtwitzů. Zkusím i nastínit co víra pro rod Zedtwitzů znamenala a že opravdu byli hluboce věřící.

 Po smrti Ludvíka Jagelonského, svolali čeští stavové sněm, na kterém si měli zvolit nového českého krále. Situace nebyla jednoduchá, státní pokladna prázdná, České země a celou Evropu decimovaly války a království potřebovalo hlavně krále silného. Už pro volbu si kladli podmínky, které by budoucí český král měl dodržovat, jejich úmysl byl dobrý, bohužel dodržování jakýchkoliv úmluv Habsburkům nikdy moc nešlo.

Nechme opět mluvit kronikáře mistra Marka Bydžovského z Florentina:

„Po kterémžto nešťastném pádu a zahynutí tohoto ctného a šlechetného mladého krále Ludvíka, stavové Království českého položili sobě sněm téhož roku na Hradě pražském a ti jej v pondělí po svatém Františku, tj. 8. dne měsíce října začali.“

Hned na začátku byl odhlasován program sněmu, a to ne jen tak ledajaký, nýbrž hned z osmi bodů sestávající:

„Za prvé bylo usneseno, že král nemá desk zemských v svou moc bráti ani v ně mimo svobody tohoto království vkračovati;                                                                                                   

za druhé že nemá moci žádnému úřadu bráti bez spravedlivého rozeznání úředníků a soudců zemských i jiných rad Království českého;

za třetí aby žádný ven ze země k soudům potahován nebyl o nižádnou věc ani od krále, ani od nižádného jiného;

za čtvrté aby král obyčejně dvorem byl v tomto království, pakli by z něho vyjeti měl, aby je poručil k opatrování obyvatelům království tohoto s radou obecného sněmu;

za páté že král nemá jiných rad užívati ve věcech království tohoto nežli Čechů;

za šesté aby král stranám podjednou a podobojí žádných útisků nečinil ani činiti nedopouštěl a o to se císaři přičinil, aby rozdílové strany víry v okolích zemích skrze řádné sjití ke srovnání křesťanskému i k nápravě přivedeni býti mohli;

za sedmé kněžím aby žádný ženiti se pod sebou nedopouštěl ani jiných rozpustilostí a zjevných hříchů poddaným a čeledi své, ani rouhání proti svátostem, proti Matce boží a svatým, ani masa jedení v postní dni, ani díla v neděli a jiné svátky od církve nařízené pod skutečným trestáním;

za osmé ožralství a pití hanebné a jiní zjevní hříchové aby žádnému ze stavů, ani čeledi a poddaným jim, ani žádnému jinému trpěni nebyli, neb jest to věc nenáležitá, nepoctivá a před Bohem i lidmi ohyzdná.“

 „Ve středu před slavností svatých Šimona a Judy, apoštolů Páně (tedy 23. října 1526 kolem čtvrté hodiny odpolední v kapli svatého Václava v pražské katedrále svatého Víta na Pražském hradě) sešly se z počtu svého jisté osoby k volení nového krále.“ Počet těch mužů činil přesně dva tucty, tedy čtyřiadvacet. Ovšem jména mezi nimi v žádném případě tuctová nebyla. „Ze stavu panského Zdeněk Lev z Rožmitálu, purkrabí pražský, Jaroslav ze Šelmberku, nejvyšší komorník, Zdislav Berka z Dubé, nejvyšší sudí, Adam z Hradce, nejvyšší kancléř, Jan z Vartemberka a na Dubu, Hanuš Pflug z Rabštejna, Kryštof ze Švamberka, Vilém Švihovský z Rýzmberka, purkrabí karlštejnský.“To byli páni; stav rytířský byl zastoupen rovněž reprezentativně: „Radslav ze Šebířova, nejvyšší písař český, Jan Litohorský z Chlumu, Jan Trčka z Lípy, Opel z Fictum, Linhart Markvart z Hrádku, Václav Amcha z Borovnice, Jan Boryně ze Lhoty, Jaroslav Brozanský z Vřesovic.“ Ještě nejsme u konce, zbývá nám stav třetí, měšťané: „Jan Pašek z Vratu, Zikmund Vaníček z Prahy, Duchek Přeštický z Menšího Města pražského, Samuel Lavička z Horny Kutné. Mikuláš Černobejl ze Žatce, Purkrábek z Plzně, Václav z Kouřimě, Mikuláš Slanař z Tábora.“ Všichni? Všichni. Po osmi z každého stavu.

Pročpak byli všichni tak pečlivě a dopodrobna vyjmenováni? Protože právě tito muži, když předtím jednali celých osm hodin ve svatováclavské kapli, ti uvnitř rozhodli nejenom o budoucím králi českém, ale o tom, že Habsburci se stanou pro nás definitivou pro celá další čtyři století. „Tyto osoby, učinivše jedna každá obzvláště přísahu v kostele svatého Víta, vešly do kaple svatého Václava a tu každá ta osoba svůj oumysl zjevně před jinými oznámila a zjevně a světle vyhlásila. A tu se snesli všichni jednosvorně, odtud vyšli společně a šli až do soudné světnice a tu purkrabí pražský jich svolení a vyvolení vyhlásil, řka: Ferdinandus jeho Milost, arcikníže rakouský, jest král český.

Českému království vládl první Habsburk Ferdinand I a jako všichni Habsburkové byl přísně katolického vyznání. Podmínkou jeho vládnutí bylo ale přijetí volební kapitulace, která především obsahovala soubor zemských privilegií a uznání Basilejských kompaktát (ta pro České království zrovnoprávnila přijímání pod jednou i pod obojí: „pod každú zpósobú jest celý a plný Kristus“). Pro Zedtwitze a rossbašskou farnost kostela svatého Martina to zatím znamenalo poměrně klidnou dobu a to přesto, že německé země sužovaly náboženské války. Ty byli ukončeny v Augsburgu 25. září 1555 podepsáním mírové dohody mezi císařem Karlem V. a říšskými knížaty a je známa pod jménem Augšpurský říšský a konfesní mír. Vládcové jednotlivých částí Svaté říše měli nově právo vládnout na svém území v duchu zásady „cui regio, illius religio“ – čí země toho víra. To vedlo k situaci, že v říši římské vládla náboženská svoboda. To je další velmi důležitá listina na základě, které se budou Zedtwitzové hájit v náboženských sporech s Habsburky. O rok později si zve do Českého království Ferdinand I. Jezuity, aby posílil katolickou víru a pomalu začal s katolizací Českých zemí. Na zedtwitzovských panstvích se zatím pevně uchytila Luteránská víra. Ferdinand I umírá 25. července 1564 ve Vídni, ale jako jeden z mála Habsburků je pochován v katedrále svatého Víta na Pražském hradě, a to i se svou manželkou Annou Jagelonskou (pro zajímavost měli spolu patnáct dětí – původně byl pohřben ve staré podzemní kryptě pod kněžištěm, za vlády Rudolfa II. roku 1590 byli všechny ostatky přestěhovány do nově vybudované podzemní hrobky pod Colinovým Královským mauzoleem.) Vlády se ujímá jeho syn Maxmilián II. Habsburský, který byl k českým protestantům poměrně smírný. Za jeho vlády, dokonce luteránská víra získala legální základ. Na nátlak a opakované žádosti českých nekatolických stavů –  novoultrakvistů, luteránů a Jednoty bratrské zrušil roku 1567 Maxmilián kompaktáta vyjmutím ze zemských desek s příslibem jejich nahrazení, k čemuž se pak dlouho neměl. Až na zemském sněmu roku 1575 byla nekatolickými stavy předložena Maxmiliánovi II. Česká konfese (Confessio Bohemica). Konfese nese titul „Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících“, je rozčleněna do 25 článků, její struktura se do značné míry podobá augšpurským listinám a legalizovala protestanské církve v Českém království. Byla kompromisem mezi požadavky všech protestantských vyznání zastoupených na našem území a zaručovala rozsáhlé náboženské svobody. Maxmilián Českou konfesi nikdy nepodepsal, ale slíbil, že ji bude dodržovat. Česká šlechta na oplátku zaručila následnictví trůnu pro nejstaršího syna Rudolfa II.

Ještě za života Maxmiliána II. byl v na zemském sněmu přijat za Českého krále a 22. září 1575 korunován jeho prvorozený syn Rudolf II. Habsburský českým králem. Můžeme i citovat ze zápisu českého sněmu:

Po odevzdání tak těch regalií přistoupil pán z Rožmberka, nejvyšší purkrabí Pražský, k oltáři a obrátiv se k stavům rozdílně po třikráte jich ptal se strany jejich consensu a povolení, na to jsou všickni třikráte odpověděli: „jest, jest, jest“; tu pan arcibiskup opěty modlitbu říkal a po učiněné modlitbě postavil J. M. Kr. na hlavu nejvyšší komorník červenú karmazínovú čepičku a nejvyšší pan purkrabí Pražský, pán z Rožmberka, s pomocí pana arcibiskupa říkajícího collectu, postavili na hlavu královskú korunu a po požehnání učiněném „te Deum laudamus“ zpíváno od kůru i na varhany se hrálo a J. M. Kr. šel za oltář; potom J. M. Kr. kázal sobě pánu z Turnu, komorníku svému, hodinek podati, aby přezvěděl, kolik by hodin bylo, kdež rovně tři čtvrti na deset na puol orloji bylo.

Maxmilián II. pak umírá (12. října v Řezně a o jeho smrti opět píše kronikář mistr Marek Bydžovský z Florentina:

Téhož léta 12. října, v pátek po svatém Diviši, ráno mezi osmou a devátou hodinou na půl orloje umřel v Řezně na sněmě říšském, na kterýžto kromě sedmi kurfirstů nemálo legátův, rozličných knížat, pánův a stavův Svaté říše shromážděno bylo, císař Maxmilián II., uherský a český etc. král slavné a svaté paměti. … Téhož dne a chvíle Rudolf II., nejstarší syn císaře Maxmiliána, římský, uherský a český král, při zavření téhož sněmu říšského v Řezně za císaře římského šťastně vyhlášen.

Zde zatím opustíme Habsburky a zkusím nastínit, jak hluboce byl rod Zedtwitzů věřící a jak moc si vážil svých zemřelých členů rodu, byť to byli například malé děti. Jeden z vnuků již zmiňovaného Eustacha von Zedtwitz (*1510 †2. března 1559), Hans Adam von Zedtwitz (*26. června 1576 †16. října 1616) z Neubergu si bere Sibyllu von Schauroth a kromě jiných dětí mají spolu milovanou holčičku Magdalenku von Zedtwitz, která 4. září 1605 mezi šestou a sedmou hodinou večerní umírá ve věku 3 let a 6 týdnů. 11. září je pak do země křesťansky pohřbena.                                                Rodiče nechávají vystrojit Magdalence krásný pohřeb, včetně utěšujícího kázání, které bylo výjimečné svojí uměleckou stránkou a bylo vydáno jako příležitostní kniha vytištěná v Hofu. Kázání připravil farář M. Valentinum Fabrum, farář z Albenrreutu (zaniklá obec Mýtina). Základní myšlenkou kázání je verš z bible Římanům, kapitola 14.7,8 –

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu,umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Jde o vzácný archivní nález, protože těchto knih z raného období se zachovalo naprosté minimum a rozsahem více jak 40 stran patří k těm větším.                                               Zedtwitzové sloužili i přímo v církevních službách. Například Marghareta von Zedtwitz (†10. října 1499) byla abatyší kláštera Himmelkron v letech 1484 – 1499, Veronika von Zedtwitz byla první jeptiškou v klášteře v Hofu a v roce 1532 konvertovala k protestantismu, další Marghareta von Zedtwitz (†1525) byla poslední abatyší kláštera Sonnefeld, Nikolas von Zedtwitz byl emeritním děkanem katolické církve v Heidbergu a pastorem v Mannheimu, Petr von Zedtwitz emeritní ředitel papežského díla pro duchovní povolání, farář v St. Albert-Bischofslinde ve Freiburgu… 

Doprovodná foto: evangelický kostel sv. Martina v době kde v jeho sousedství stávala stará Rossbašská škola, náhrobek Sibylly von Schauroth – v pravo je malá Magdalénka, další fota stránky z utěšujícího kázání Magdalenky…