Historie farnosti kostela svatého Martina – díl desátý

Novým pastorem kostela svatého Martina se v roce 1879 stává Joseph Prummer.z Traunu v Horním Rakousku a je v úřadu téměř třicet let až do roku 1907.

Je tak zcela nepochybné, že byl u položení základního kamene nové školy 1. června 1880, neboť ta stávající u evangelického kostela již kapacitně dávno nestačí. Jde o pravou stranu staré školní budovy, jak jí známe i dnes. Byla dostavěna a kolaudována 5. listopadu následujícího roku. O rostoucím počtu dětí, svědčí i rostoucí počet obyvatel Rossbachu, díky rozvíjejícímu se průmyslu, především tkalcovství. V nové škole pak učili kantoři Adamf Wölf, Johann Stübiger, Ludwig Morawetz, Adam Müller, Johann Splichal a další. O nárůstu počtu obyvatel Rossbachu svědčí i další sčítání lidu z roku 1880, kdy bylo napočítáno 3 823 obyvatel.

Místní zastupitelstvo vedené starostou Johannem Michaelem Hofmannem podalo žádost o povýšení obce na městys (městečko). Od druhé poloviny 19. století bylo v této věci žádáno ministerstvo vnitra Rakousko Uherska, které mělo agendu měst a městysů v kompetenci. Žádost nešla přímo do Vídně, ale prostřednictvím okresního hejtmanství v Chebu a pak místodržitelství v Praze. Dle zápisu ve farní kronice 16. února 1881 pak oznámil hejtman Süss, že jeho císařské, královské a apoštolské veličenstvo, císař František Josef I. obec Rossbach povýšil na městys. Zde narážíme na rozpor s dochovanými archivy, neb oficiálně bylo žádosti vyhověno až 16. června 1881. O udělení znaku nového městyse požádáno nebylo (jde o dvě různé věci, za které se museli odvést příslušné poplatky). Pro Rossbach zřejmě nebyla vydána žádná listina císaře o povýšení na městys. Alespoň o žádné takové listině povědomost není. Datum 16. 6. 1881 datum povýšení Rossbachu na městys, je datem císařova nejvyššího rozhodnutí. Na základě nejvyššího rozhodnutí pak byla na žádost žadatele vyhotovena slavnostně vypravená listina (v uvedené době ve formě knihy), která obsahovala datum skutečného vydání, které obvykle bylo od data nejvyššího rozhodnutí odlišné. Ta se nedochovala. Je zřejmé, že Rossbach neměl ani svůj znak. Do zániku Rakousko-Uherska, Rossbach o udělení městského znaku už neusiloval. Vyplývá to ze složky vídeňského ministerstva vnitra (dnes Národní archiv, fond Šlechtický archiv), kde by řádně podaná žádost byla evidována jako došlá a byla by zde řádně uložena i v případě, kdyby k žádnému následnému konstituování nedošlo. Stejně tak neexistuje vědomost, že by se o stejnou věc pokoušel městys Rossbach v období Československé republiky v letech 1918-1939. Zřejmě nebylo v tomto směru konáno ani v době, kdy Rossbach patřil pod správu říšských úřadů v letech 1938-1945.

Jednou z dominant interiéru kostela je velké figurální vitrážové okno, jež zobrazuje postavu Jana Křtitele. Nechaly ho zhotovit na věčnou památku svých rodičů Gustav a Bianka Schörner (rozená Uebel) a Emmi Meinl rozená Schörner. Jejich rodiče vlastnili hostinec „Schörner gasthaus“. Jde o dům číslo popisné 160 v dnešní Husově ulici, dnešní Besedu. Byl to jeden z nejstarších hostinců v Rossbachu. Původně tkalcovský dům postavený kolem roku 1790, koupila rodina Schörner a postupně rozšířila na komplex budov, jejímž středem vedlo veřejné schodiště na horní cestu k evangelickému kostelu. Scházel se zde pěvecký spolek založený roku 1833 (nejstarší pěvecký spolek v Rakousku Uhersku), později divadelní společnost Thalia a další místní spolky. Gustav Schörner provozoval hotel od roku 1880, v roce 1892 pak vše kupuje Chebský akciový pivovar, který později celý hotel pronajímá. Jedním z nájemcům byl v letech 1899 až 1906 známí Rossbašský hoteliér Eduard Küss, dále pak v letech 1916 až 1945 kdy zcela jistě spravoval hotel i jeho syn též Eduard (tímto děkuji panu Michalčíkovi za úžasně zpracované informace na jeho stránkách www.thonnbrun.cz). Škoda že se původní hrob rodiny Eduarda a Rosalie Küss nedochoval a padl za oběť pravděpodobně poslední revitalizaci hřbitova. Náhrobek je teď opřen v zadní části o hřbitovní zeď, hrob jejich syna se zachoval cca ve střední části hřbitova, byť v zanedbaném stavu. Vitráž nese verš s bible knihy Jan 4,8. Kdo nemiluje, nezná boha – vždyť Bůh je láska. Byla vyrobena firmou Carl Ludwig Türcke v pobočce Grottau (Hrádek nad Nisou). Šlo o velmi významnou firmu, vyrábějící vitrážová okna založenou roku 1865. Pobočka sídlila v domě č. p. 163 v Grottau, dnes je v něm veterinární ordinace. Carl Ludwig Türcke, dům koupil v r. 1894, byl německý malíř skla a výtvarník. Rodiny Richarda Schleina a Carla Ludwiga Türckeho později své síly spojily a vznikla firma s názvem Türcke & Schlein. Zatímco pobočka v Grottau zanikla za první republiky, žitavská fungovala až do roku 1964. Ve dvoře barokního domu na adrese Theaterring 14 Žitava, dodnes najdeme výrobní halu firmy Türcke & Schlein, jejíž vitráže můžeme vidět kromě jiného na žitavské radnici, nebo třeba v kostele v Horní Řasnici, v kostele ve Vítkově u Opavy, v Mírovém kostele Církve československé husitské v Lovosicích nebo ve vstupní hale dnešní policejní budovy v Jablonci nad Nisou. Jejich vitrážová okna jsou na stovkách zámků i kostelů a získávali mnoho ocenění, jak si můžeme dočíst v reklamách v dobovém tisku. Byli dodavatelé saského královského dvora. 

Další vitrážová okna mnohem menší jsou v zákristii. Obě jsou symbolem protestantské církve, ale zastavme se hlavně u prvního proti vstupním dveřím. Zobrazuje znak německého reformátora Martina Luthera tzv. „Lutherovu Růži“. Poprvé se pečeť, kterou si sám Martin Luther navrhnul, objevuje roku 1517 na dopise adresovanému Christofu Scheulovi z Norinbergu. Ve znaku je obsaženo Lutherovo učení vyjádřené heslem „Srdce křesťana na růži spočine, pokud kříž mezi námi zůstane“. Signetem této růže opatřoval reformátor své originální texty, aby nemohli být falšovány. Martin Luther o ní napsal městskému písaři v Norimberku, že má být symbolem celé jeho teologie:

„To první je kříž, černý kříž v srdci, které podržuje svou přirozenou barvu, abych si tím připomínal, že jsme spaseni jen vírou v Ukřižovaného. Neboť věříš-li celým srdcem svým, spasen budeš.

Ačkoli je to věru černý kříž, který umrtvuje a má i bolest působit, přece ponechává srdci jeho barvu, nekazí přirozenost, neusmrcuje, ale obživuje. Nebo spravedlivý z víry živ bude, totiž z víry v Ukřižovaného.

Srdce stojí uprostřed bílé růže, aby ukazovalo, že víra dává radost, útěchu a pokoj, zkrátka, že víra zasazuje bílou radostnou růži, ne jako svět dává pokoj a radost, a proto má být růže bílá, a nikoliv rudá, protože bílá je barvou duchů a všech andělů.

A tato růže leží v poli blankytné modře, protože taková radost v duchu a ve víře je začátek budoucí nebeské radosti, teď již uvnitř pochopené a nadějí uchopené, ale plně ještě nezjevené.

A kolem tohoto pole je zlatý kruh na znamení, že taková blaženost trvá v nebi věčně a je bez konce a je vzácnější nad všecky radosti a statky, jako zlato kovem nad vše nejvzácnějším.“

Doprovodná fota: fota vitrážových oken, snímky hostince Schörner, divadelní spolek Thálie v roce 1910, reklamy firmy T¨ürckle