Jiří Zedtwitz se narodil 1. ledna 1889 na Královských Vinohradech ještě v době kdy nebyly součástí Velké Prahy (součástí Velké Prahy jsou od 1. ledna 1922, na základě zákona o Velké Praze z roku 1920 jako její XII. městská čtvrť). Byl mým pra, pra, pra synovcem a z velmi chudé části našeho rodu se sám vypracoval svým umem a neohroženým přístupem k životu. Pouť jeho životem byla neuvěřitelně pestrá. Jeho otcem byl Viktor Zedtwitz, matkou Anna Zedwitzová, rozená Rašínová. Je pokračovatelem Podhradské větve Zedtwitcovského rodu z Nového zámku (Neuberg – Neuschloss).
Absolvoval reálné gymnázium a od zimního semestru 1908/1909 studoval na c.k. (císařsko-královské) české Karlo – Ferdinandově univerzitě v Praze. Čtvrtý semestr skončil v létě 1910 a 18. července složil závěrečnou státní zkoušku z historie práva před zkušební komisí dle zákona číslo 68 z. ř. z 20. dubna 1893 o právnických a státovědeckých studií. Dle výše citovaného zákona každý člen čtyřčlenné zkušební komise samostatně hodnotil. Tři hlasy hodnotily výsledkem dobře, jeden hlas dostatečně. Výsledek zkoušky je tak většinou hlasů hodnocen za dobrou.
20. dubna 1910 se dostavil k odvodní komisi, ale z důvodu studia je mu odsunut nástup prezenční služby na 1. října 1913. Z kmenového listu se ale můžeme o Jiřím dozvědět, že byl svobodný, vyznání římskokatolického, plynně hovoří česky, německy, částečně francouzsky, italsky a polsky. Vlasy tmavokaštanové, oči modrozelené, nos rovný, ústa souměrná, brada kulatá, obličej oválný, výšky 166 centimetrů.
1. října 1913 rukuje jako jednoroční dobrovolník k 4. pevnostnímu dělostřeleckému pluku v istrijském hlavním městě Pule. Velitelem pluku je generálmajor, pozdější polní maršálek Vincenc Hlaváček z Künstenwehru (Hlaváček pocházel z pražské měšťanské rodiny a byl synem poddůstojníka 21. pěšího pluku v Chrudimi, kde se i narodil. Vojákem byl už jeho děd, proto vojenská kariéra mu byla předurčena. Šlechtický titul, včetně erbu mu přidělil král český a uherský Karel I. 7. ledna 1917 za zásluhy při opevňování a obraně Istrijského pobřeží – nedá mi nevzpomenout na slova z knihy Dobrého vojáka Švejka pronesené kadetem Biglerem, že každý voják si v torně nosí maršálskou hůl). Jiří Zedtwitz je přidělen k výcviku u IX. a později u VI. pevnostní setiny.
28. června 1914 je v Sarajevu spáchán srbským nacionalistou Gavrilem Principem atentát na následníka Rakousko – Uherského trůnu Františka Ferdinanda d´ Este a jeho choť Žofii Chotkovou. Což se stalo vhodnou záminkou pro rozpoutání válečného konfliktu. 28. července 1914 Rakousko – Uherský císař František Josef I. slavným prohlášením „Mým národům“, oficiálně vyhlašuje Srbsku válku, která se záhy rozhoří na celosvětový konflikt.
Jiří Zedtwitz se v Pule později seznamuje se svojí zbraní, se kterou projde celou Velkou válku a to původně pobřežní houfnici M14 (moždíř) ráže 420mm, vyrobenou Škodovými závody v Plzni. Škodovy závody při vývoji této nové a ve Velké válce ráží největší používané houfnice využily své bohaté zkušenosti při výrobě lodních děl velkých ráží a vyrobily na svou dobu skvělou zbraň (o jejich vlastnostech hovoří i to, že po několika modernizovaných kusech sáhnul i německý wehrmacht za druhé světové války). Pevnost v Pule by byla jistě na samostatné vyprávění, ale alespoň pár podrobností o části kde působil Jiří Zedtwitz.
Zajištění pobřežní obrany Puly se neomezilo pouze na opevnění nejtěsnějšího okolí vjezdu do pulské zátoky, ale byl opevněn také poloostrov Promontore (Premantura), který se nachází cca sedm kilometrů jihovýchodně od centra Puly. Zde byla předsunutá pobřežní obrana. Z tohoto směru bránila Pulu baterie Gomila s vůbec nejtěžší výzbrojí, tj. čtyřmi 42cm pobřežními houfnicemi d/15 Škoda, každá v otočné pancéřové věži. Baterie byla vystavěna v roce 1913-14 a skládá se ze čtyř kruhových šachet (dokončeny byly dvě), do kterých by se celá věž usadila na otočný vozík s pancéřovou kopulí schopnou otočení o 360 stupňů pro všestrannou obranu. Točna spočívala na kroužku s kuličkami, zasazeném do betonového základu. Houfnice tak stojí na šachtě pouze spodní částí, zůstává tak relativně lehce demontovatelná pro použití na jiném místě. Vpravo od šachet se nachází mohutný betonový objekt strojovny a muničního skladiště o rozměrech přibližně 20 x 20 metrů. Na vrchu Monte Gomila, podle nějž je baterie pojmenována a leží na jeho vnitrozemském úpatí, se nachází úkryt pro světlomet vytesaný ve skále. Světlomet se v případě potřeby musel vyvézt na více než 250 metrů vzdálené stanoviště, na stranu přivrácenou k moři. Část této trasy je vytesána ve skále a tvořila jakýsi zářez. Velkou zásluhu na tom měl jeden z Čechů kapitán Bedřich Albrecht, který však pouze nevelel, ale díky své technické erudici a značné zkušenosti se svěřenou technikou se iniciativně snažil o zdokonalení vybavení své jednotky a byl autorem nápadu na instalaci rozměrného a velmi výkonného světlometu Kolben, schopného zasunutí do kasematy. Světlometný oddíl pod jeho velením měl nezanedbatelný podíl na sestřelení italské vzducholodě Citta di Jessi, k němuž došlo 5. srpna 1915 a o němž budu vyprávět později. Na sousedních vršcích vpravo i vlevo od stanoviště světlometu jsou umístěna betonová pozorovací a dálkoměrná stanoviště. Z části pevnosti Gomila se do současnosti mnoho nezachovalo, je zarostlá zelení a prakticky nepřístupná s výjimkou části strojovny a muničního skladu a dálkoměrného stanoviště.
Protože námořní základna v Pule nebyla po vypuknutí války vážně ohrožena bylo rozhodnuto, že by houfnice mohly být lépe použity na podporu armády. První houfnice byla již upevněna, proto zůstává na místě, ale druhá během instalace byla opět demontována a Škodovy závody ji dokázaly přizpůsobit pro mobilní použití a to do ledna 1915. Armáda pak objednala dodávku dalších osmi houfnic ráže 420mm vzor M14.
Přestože nebyla pevnost v centru bojů, se dělostřelci v Pule činili a můžeme směle předpokládat, že se těchto akcí účastnil i mladý důstojník Jiří Zedtwitz a nedá mě nezmínit se i o dalších Češích, kteří se v Pule vyznamenali.
Příkladem může být velmi odvážný výpad Francouzské ponorky Curie z 20. prosince roku 1914, který byl zmařen velkým přičiněním poručíka Bohumila Kubišty. Možná je vám to jméno povědomé, jde o malíře Bohumila Kubištu, který byl kamarádem známějšího malíře Emila Filli. 20. prosince se ponorka Curie vydala na svou nebezpečnou misi s plánem nepozorovaně se dostat přímo do přístavu a zde potopit torpédy největší Rakousko – Uherské bitevní lodě. Ponorka opatrně překonala minové pole a našla i otvor v protiponorkové síti. Velitel O’Byrn mistrně provedl loď všemi nástrahami, které mu byly známé, a nařídil vynoření do periskopové hloubky. Obrana však byla posílena o další obranou protiponorkovou síť, do které se zachytil. Můžeme teď nechat promluvit ve zkrácené verzi rakouská válečná hlášení:
Ve 4 h odpoledne četař Winzig, jednoroční dobrovolný čekatel Seibt a desátník Torre zpozorovali u vjezdu do přístavu pohyb periskopu, pak stržení 1. zátarasu z hlavy přístavní hráze a zanoření periskopu. Ve 4 h 15 min bylo pozorováno ostré zahnutí zátarasu směrem dovnitř přístavu.
Protože nebyl hlášen výskyt vlastní ponorky, ve 4 h 15 min poručík Kubišta z 9cm baterie M. 7 (29 vystřelených granátů) a zároveň velitel palby z baterie M. 4 (6 granátů)zahájili palbu, oba z vlastní iniciativy, na klínovitě zahnuté místo v zátarasu.
Jelikož v cíli nebyly pozorovány žádné zvláštnosti, palba zastavena ve 4 h 20 min odpoledne.
V 5 h odpoledne pomalé vynoření asi 80 m dlouhého trupu lodi uprostřed s věží. Levý světlomet Punta Christo zamířil na cíl a obě pobřežní baterie opět zahájily palbu.
Asi 50 zásahů do věže a trupu lodi.
Palba byla zastavena až když se ponorka začala potápět a posádka skákat do vody. Tři členové posádky byli zabiti a velitel ponorky O’Byrn byl vážně zraněn na krku a brzy byl vyměněn za zajetého rakousko-uherského důstojníka. Roku 1917 však následkům svých zranění podlehl. Zbytek posádky skončil v zajateckém táboře na Božím Daru u Jáchymova, kde se dočkal konce války. Jejich ponorka však neskončila na dně dlouho. Potápěči zjistili, že Curie je ve slušném stavu a 30. ledna 1915 byla vyzvednuta. Rakušané s francouzskou konstrukcí nebyli spokojeni a roku 1916 se podrobila přestavbě kdy loď dostala novou věž, spolehlivější německé motory s nižší spotřebou a větší nádrže. Teprve tehdy se stal z U-14 plnohodnotný bojový prostředek. Do konce války potopila U-14 11 lodí s celkovým výtlakem 47 653 tun. Poručík Bohumil Kubišta za potopení ponorky Curie získal vysoký vojenský Leopoldův řád. Je jediným malířem, který dokázal potopit ponorku.
Pulu se opakovaně pokusili bombardovat Italské vzducholodě. 30. května 1915 vzducholoď Citta di Ferrara, která však byla zahnána dříve, než mohla uvolnit svůj smrtonosný náklad. Vzducholodě se používaly k těžkému bombardování pevností a dalších vojenských objektů.
Další pokus přišel o dva měsíce později. O bombardování Puli Italskou vzducholodi Citta di Jesi vypráví ve svých vzpomínkách kapitán vzducholodi Bruno Brivonesi. V noci z 5. na 6. srpna 1915 z letiště Ferrara zamířila vzducholoď Citta di Jesi nad Jadran a s nákladem 20 tříštivých a pěti zápalných bomb pokračovala severovýchodním směrem k svému cíli, kterým byl hlavní přístav rakouského námořnictva – Pula. Před městem se vzducholoď zbavila zátěže a začala stoupat, neboť s výškou klesala šance na zásah pevnostním dělostřelectvem. Ve 23.40 rakouské hlídky zpozorovaly V-1 poblíž ostrovů Brioni (dnes Mali a Veliki Brijun) ve výšce 2 700 m a pobřežním bateriím i lodím na moři byl vyhlášen poplach. Italové navzdory oslepujícím reflektorům a husté palbě pokračovali nad Pulu a začali shazovat bomby. Po odhození smrtící zátěže začala vzducholoď stoupat a někdy v té době dostala zásah do zadní části. Výstup ještě chvíli pokračoval až do výšky 3 000 m, než začala klesat k mořské hladině kvůli úniku vodíku. Kapitán Bruno Brivonesi dal rozkaz zbavit se všeho postradatelného, takže přístroje, zbraně a vybavení záhy letěly do vody. Osádka dokonce vypustila pohonné hmoty z nádrží, přesto sestup nezadržitelně pokračoval, a tak Italové po vypnutí motorů už jen očekávali náraz na mořskou hladinu. Vzduchoplavci se přemístili po ocelovém lanovém žebříku do technické šachty v těle vzducholodě a každý se držel, čeho mohl. Po šesti minutách vzducholoď dopadla a silný náraz způsobil zborcení konstrukce v zadní polovině, takže se vrak začal potápět. „Trosečníci“ přelezli do přední části, kde bezmocně čekali na záchranu a zajetí. Kapitán se ještě stačil vrátit do gondoly odkud vyzvedl palubní deník a vlajku. Oboje raději hodil do moře, než aby padly do rukou nepříteli. Rakušané zastavili palbu a začali po vzducholodi pátrat. Do akce se zapojilo námořní letectvo i rychlé torpédovky. Zanedlouho ohlásila pobřežní hlídka, že vrak se nachází na hladině přibližně 2,5 km od pobřeží u malého ostrůvku Porer. Hodinu po půlnoci spatřila posádka rakouské torpédovky 79T vrak Citta di Jesi poblíž zálivu u pevnosti Verudella, kam jej odnesly mořské proudy. Plavidlo se přiblížilo ke vzducholodi, vzalo na palubu všech sedm Italů a námořníci přivázali trosky ke člunu. Poté pomalu zamířili k přístavnímu molu v zálivu Veruda, odkud vrak následující ráno vyzvedl velký jeřáb. Posádka padla do zajetí.
Pokud vás osud mého pra, pra, pra synovce JUDr. Jiřího Zedtwitze zaujal, tak slibuji pokračování. Postupně s ním projdeme celou Velkou válku, jeho životní osudy tímto rozhodně nekončí….
Doprovodná fota: zápis o zkoušce Jiřího Zedtwitze na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kmenový list Jiřího Zedtwitze, plánek pevnosti v Pule – Jiří Zedwitz obsluhoval baterii Gomila – na plánku číslo 3, odtažení sestřelené vzducholodi torpédovkou 79T
