Historie farnosti kostela svatého Martina – díl devátý

Mezi roky 1846 – 1852 panovala na Ašsku velká neúroda a bída. V roce 1846 po suchém jaru téměř bez dešťů následovalo ještě sušší léto. Potoky skoro vyschly, a tak se mlynáři rozmýšleli, zda mají mlýny zcela zavřít, nebo se situace zlepší a tedy pouze na čas omezí výrobu. Úroda na polích byla velice nízká, a tak nastal nedostatek zrna, brambor, ale i sena pro dobytek. Na jaře dalšího roku byla bída tak velká, že chléb, mouka i brambory byly pouze na příděl a lidé se snažili vařit si kaše z kopřiv a jiných bylin, aby přežili. Několik po sobě jdoucích let byla příroda úplně vzhůru nohama. Na Vánoce roku 1851 pučely a kvetly stromy, na Velikonoce napadl sníh a všechno zmrzlo, léto se pak neslo ve znamení vydatných dešťů. Gottlob Traugott Alberti píše ve své knize Z mého života, Vzpomínky na mládí.: Brambory hnily na polích a obilí nestačilo dozrát, byla z něj šedá mouka, která se pro pečení vůbec nedala použít. Jakmile se bochníky chleba vložily do pece, roztekly se na hrbolaté placky, které se téměř nedaly pozřít.

Rok 1848 znamenal pro Evropu velké revoluční změny. Rakousko uherským císařem byl od své korunovace v roce 1835 Ferdinand I. Dobrotivý. Byl i posledním českým králem, který byl korunován v chrámu svatého Víta 7. září 1836 a to jako český král a markrabě moravský Ferdinand V.  Hlavní slovo a vedení říše bylo ale v rukou Klemense Wenzela Metternicha ministra zahraničí a později i státního kancléře. Byl přesvědčený monarchista. S rodem Metternichů měli své zkušenosti i Zedtwitzové, kdy Christophu Heinrichovi von Zedtwitzovi byl konfiskován Kynžvarský zámek za účast ve stavovském povstání roku 1620 a později předán rodu Metternichů.

Všechny národy rakouskouherské říše žádali císaře, aby vyhlásil politické svobody a změny v zemském zřízení. V Čechách pak žádali na památném červnovém pražském shromáždění ve Svatováclavských lázní zrovnoprávnění českého jazyka s německým.

Revoluční nálada se přenesla i do Rossbachu a na celé Ašsko a dokonce vedlo k tendencím, které měli vést k odtržení Ašska od českého království a snaze ho připojit k německému císařství. Jak vidno, odtržení Ašska nebylo výmyslem sudetoněmecké strany vedené Konrádem Henleinem o tři čtvrtě století později, ale započala mnohem dříve. Pochopitelně zrovnoprávnění českého jazyka nebylo shodné s ideály zdejšího německy mluvícího obyvatelstva.

28. března 1848 vydal císař Ferdinand I. patent o zrušení roboty. V Rossbachu bylo toto oslaveno ohňostrojem, vlajkovou výzdobou domů a slavnostním osvětlením kostelní věže.

30. května 1848 byl na národní slavnosti zvolen do říšského německého sněmu jako poslanec za Ašsko arcivévoda Johann Reichsverwesser. Občané Rossbachu snili o rozpadu rakouskouherské říše a vytvoření velkého německého císařství, jehož součástí bude i celé Ašsko. Nejhorlivějšími zastánci byli Rossbašsští občané Jahn, Uhland a Arnel.

Do Adorfu bylo 10. září 1848 svoláno lidové shromáždění, kterého se účastnilo na šest tisíc obyvatel Saska, Bavorska a Čech. Přítomna byla i početná delegace z Rossbachu, která přenesla revoluční náladu na řadu schůzí svolaných v obci. Byla vytvořena národní garda, která se pilně cvičila ve zbrani.

Revoluční běh událostí nepřinesl jen odvolání kancléře Klemense Wenzela Metternicha, ale 2. prosince 1848 v Olomouci abdikuje i císař Ferdinand I. Ve stejný den se ujme císařského trůnu František Josef I. Bylo mu pouhých 18. let a velkou oporou se mu stal ministerský předseda Felix von Schwarcenberg. František Josef I. vydal 1. března 1849 manifest o rozpuštění říšského sněmu a revoluční hnutí bylo potlačeno vojenskou silou. I v Rossbachu byla národní garda rozpuštěna a výzbroj zabavena ( 86 pušek a 88 bajonetů). Výzbroj byla odvezena do pevnosti Terezín. Řada občanů, kteří se v revolučním roce angažovali, byla zatčeno, nebo uprchli do exilu.

17. září 1850 proběhla slavnostní přísaha prvního starosty Rossbachu pana Johanna Bikera a 12. prosince proběhlo první zasedání obecního zastupitelstva. Ve stejném roce proběhlo i sčítání lidu a Rossbach mněl tehdy více obyvatel než dnes a to 3 041 a 329 domů.

Po smrti Karla Heinriho Albertiho, nastupuje jako pastor Wilhelm Eduard Just z Aše, který je v kostele svatého Martina pastorem dalších dvacet let. Za jeho působení proběhne kompletní restaurování interiéru kostela a původní barokní varhany z roku 1750 nahrazeny novými v letech 1856 až 1860 Carlem Eduardem Schubertem podle systému „Silbermann“. Slavnostně byly vysvěceny v srpnu 1860. Právě tento nástroj s celkem 30 rejstříky dodnes kostelu přináší nejvíce slávy. Jde o první dílo varhanáře Carla Eduarda Schuberta (narozen 31. října 1830 Halsbrücke, zemřel 11. ledna 1900 v Reichenbachu), jemuž jako inspirace a vzor posloužily barokní varhany Gottfrieda Silbermanna v katolickém dvorském kostele Hofkirche v Drážďanech – Katedrála nejsvětější trojice.  Schubertova práce ovšem není jejich pouhou kopií, ale novým originálním dílem v duchu původní varhanářské tradice, restaurací Silbermanna na jiném než saském území. Nástroj je z hlediska historie varhanářství naprostou raritou – sám Schubert se totiž při tvorbě svých dalších varhan k Silbermannovu systému použitému u své prvotiny již nikdy nevrátil. Všechny díly varhan jsou vyrobeny ručně. V té době již většina výrobců varhan přešla na strojní výrobu píšťal, čímž velmi zlevnili svojí produkci, ale Silbermann trval na ruční výrobě. Navíc o co byl lepším varhanářem o to horším obchodníkem. Za svůj život vyrobil osumnáctery varhany, a větší zakázky ho dovedli k úpadku. Původní stav varhan zůstal i po několika opravách v zásadě zachován. Proto je kostel v současné době využíván kromě evangelických bohoslužeb i k varhaním koncertům a jiným kulturním akcím.

3. srpna 1862 byl vysvěcen prapor mužského pěveckého sboru, který byl založen roku 1833 a svoji činnost provozoval více než sto let. Podle zápisu byl vůbec prvním, úředně registrovaným německým pěveckým sborem v českých zemí. Jeho zakladateli byli Andreas Hartenstein a sbormistrem Johann Rank, jež byl kantorem a varhaníkem.

30. června 1870 byla schváleno zřízení protestantského vrchního úřadu v Aši, pod který nadále spadala i farnost kostela svatého Martina v Rossbachu.

Dalším pastorem je v letech 1873 až 1878 Rudolf Marolly z Bielska, ten mimo jiné 26. června 1874 slavnostně vysvětí prapor vojenských veteránů v Rossbachu. Byli to veteráni Prusko – Rakouské války a pozdějších konfliktů. Že jich nebylo málo, dokládá snímek, na kterém je slavnostní nástup vojenských veteránů, z 18. srpna 1910.

Po více než 320 letech pak v Rossbachu je obnoven katolický svatostánek. Nejde zatím o katolický kostel, jak ho známe dnes, ale na katolickou kapli byl vysvěcen 1. června 1874 dům číslo popisné 326. Ten byl zbourán po roce 1946 a nacházel se v dnešní Zahradní ulici proti současnému katolickému kostelu.

Doprovodná fota: celkový pohled na varhany, varhany čelní pohled, klaviatura, přepínače rejstříků, patent o zrušení roboty, Rossbaští váleční veteráni