Historie farnosti kostela svatého Martina – díl čtvrtý

Konec třicetileté války, znamenal pro Rossbašské, a nejen pro ně začátek naděje pro lepší časy a to nejen, proto že obhájili svobodu vyznání. Třicetiletá válka znamenala obrovské útrapy, kraj pustošili vojska a v roce 1633 vypukl na Ašsku černý mor. V kronice se můžeme dočíst, že v Adorfu zemřelo 227 lidí, v Plavně 1 748 a v samotném Rossbachu 40 občanů. Kronikář uvádí, že se Rossbach stal místem hrůzy. Doslova uvádí, že každý by dal svůj dům za kalhoty a pecen chleba, jen aby mohl s postižené oblasti odejít. Každý třetí statek byl prázdný. Sedláci a ostatní prostý lid buď pomřel, nebo pokud mohl, tak uprchl. Pro představu v samotném Chebu bylo obydleno z 800 domů pouze 234. Morové epidemie, byli obrovským postrachem, jednu z nich z roku 1582 popisuje Mikuláš Dačický z Heslowa:

Toho roku byl mor na lidi v království českém veliký, a nejprve začali zhusta mříti v Praze mense Augusti, srpna, pročež z Prahy ujížděli, kde se komu vidělo, zvláště bohatí. A ten mor se tak rozmohl, že všudy i po vesnicích velmi mřeli, vše na hlízy a pryskejře. V městech pražských mnoho tisíc lidu pomřelo. Na Horách Kutných, na Kaňku, v jeden den po 50, 60, 70, 80, 90 po 100 osobách těl mrtvých u všech far pohřebovali; a zemřelo v tu ránu boží lidí obojího pohlaví na Horách Kutných okolo pěti tisíc, starých, mladých, mládencuov, pannen krásných, dětí, vše vesměs. A jak se kdo roznemohl, nedlauho stonaje, brzo umřel; a toliko zvonění slyšáno bylo. V kteraužto ránu boří morovau zemřeli jsau na Horách Kutných mně známí a povědomí tito:

Pokračuje několika stránkový výčet, jenž končí jeho nejbližšími – bratrem a jeho rodinou:

 V tauž ránu boží umřel také na Horách Kutných Jan Dačický z Heslová (frater autoris) v tu neděli po památce svatého Dionisii, Diviše, s Kateřinau manželkau svau a s patero dítkami, vše v téhodni jednom pořád zběhlém, v domě jich Krbcovskéni, a všichni u chrámu sv. Barbory pohřbeni jsau. A tak ten žalostivý, prudký mor přestal při konci roku tohoto. Pán Bůh račiž se smilovati nade všemi námi.

Českým králem se 14. září 1656 stává Leopold I., zajímavostí je že v následnictví byl až na druhém místě a připravoval se na duchovní kariéru. Jeho starší bratr Ferdinand IV nečekaně ve 20 letech zamřel na pravé neštovice. To ještě nebyl císařem, tím se stal po ročním vyjednávání s kurfiřty a nakonec zvolen římským králem 18. července 1658 ve Frankfurtu nad Mohanem a 1. srpna tam byl také v dómu svatého Bartoloměje korunován. Leopold I potvrzuje Zedtwitzům jejich léna, a to i ohledně víry, ale vypisuje nové daně na vytvoření žoldnéřské armády. Na západě se cítí být ohrožen Ludvíkem XIV (jde o nejdéle vládnoucího panovníka té doby na trůnu, byl plných 72 let a celý život vedl výbojné války) a na východě soustavně Osmanskými Turky, s oběma stranami pak během své vlády vede několik válek. Těžko lze popsat složitou situaci v západní části Evropy, která byla rozdrobena na spoustu malých knížectví, kurfiřství, vévodství, fojství… K vykreslení přikládám mapu z roku 1648. Na mapě je i vidět, že Ašsko je součástí českého království. V politice nepříliš zběhlý Leopold zprvu přenechal státní záležitosti zkušeným poradcům. Nejprve Johannu Weikhardovi z Auerspergu  a pak byl předsedou dvorní rady Václav Eusebius z Lobkovic. Auersperg byl roku 1669 jako hlavní ministr sesazen. V roce 1674 byl zbaven své funkce také kníže Lobkovic. Oba totiž bez vědomí císaře budovali kontakty s Francií. Poté už hlavní cíle zahraniční politiky určoval sám. Z ekonomického hlediska nebyla jeho vláda příliš úspěšná, zvláště se zde projevily vysoké výdaje na vojenské účely v době válek, které značně přetěžovaly rozpočet státní pokladny. Vysoké daně vedly v roce 1680 v Českém království k Selskému povstání, které bylo krvavě potlačeno. Ašsko se těchto nepokojů neúčastnilo. Daně se vybírali za každou domácnost, z toho důvodu nařídil Leopold I. první sčítání selských stavení a domácností ve městech. Díky tomu víme, že na Ašsku bylo 143 domácností, 73 v Aši, 24 v Rossbachu (Hranice), 24 ve Friedersreuthu (Pastvinách), 15 v Thonbrunnu (Studánka) a 5 v Gottmansgrünu (Trojmezí). Při úvaze pěti osob na jednu domácnost žilo tehdy v Rossbachu asi 350 až 400 osob.

Neustálé války s Francií  a Osmanským Tureckem jej nutily udržovat obrovskou armádu. Roku 1683 Turci obléhají Vídeň (již podruhé za jeho vlády). Leopoldovi I. spolu se spojenci se je daří porazit. Pak je po sérii dalších drtivých vítězství, z nichž nejvýznamnější byly bitva u Nagyharsány v roce 1687 (někdy nazývaná druhá bitva u Moháče, aby se popřela dřívější prohra s Turky, ale Moháč je cca 40 kilometrů) a bitva u Zenty v roce 1697 a vytlačila definitivně Turky na Balkán. Válku ukončil Karlovický mír podepsaný 26. ledna 1699 ve Sremských Karlovicích, kdy Turci byli nuceni poprvé v historii žádat o mír. Jednoznačně toto lze považovat za největší úspěch vlády Leopolda I.  Leopold I. Habsburský byl druhým nejdéle vládnoucím panovníkem v Čechách a v Uhersku (vládl 48 let). Po smrti byl pochován pod skvostným barokním náhrobkem v habsburské kapucínské kryptě ve Vídni., na kterém je latinský text. Jeho český překlad zní: První mezi císaři, jenž dosáhl tolika podivuhodných vítězství a samotné Turky donutil prosit o mír; odpočívá v této rakvi, Leopold, se souhlasným nadšením celého světa zvaný Veliký. Zemřel roku 1705, 5. dubna, ve věku 65 let. Zajímavostí je, že v textu je datum úmrtí i věk uveden chybně. Ve skutečnosti zesnul 5. května ve věku 64 let.

Ale vraťme se k Rossbašské farnosti. Adam Eberl byl pastorem až do své smrti 25. května 1660 po jeho smrti přichází Johan Heinrich Martius z Aše, který káže až do 15. listopadu 1685 po něm pak Johan Eberl též z Aše. Od března 1693 do října 1695 mu pomáhal Valentinus Apel z Adorfu, starý kněz z Franků, na jehož památku byl na severní stěně kostela vytvořen epitaf. Zmiňuje se o tom jeden z historických zápisů. Buď byl v pozdější době zakryt, nebo zničen při opravách omítky kostela, nebo by mohlo jít o jednu z desek osazených ve vstupní části kostela (malá po levé straně). Nápisy jsou značně poškozené a deska utrpěla při opravách omítek a je, stejně jako ostatní značně znečištěna. Určitě výzva do budoucnosti, zkusit nápisy přečíst a poodkrýt další tajemství našeho kostela.

Za působení dalšího pastora Wilhelma Adama Steina, který se ujal úřadu 24. června 1996, kostel dostal svoji dnešní podobu. Byl pastorem více než čtvrtstoletí. V roce 1696 dochází k rozsáhlé přestavbě věže kostela. Barokní věž kostela je založena na stejném základě, jako věž kostela Dobrého Pastýře v Neubergu (Podhradí). A to na čtvercovém základě, dvakrát se ztenčujícím, s osmibokou nástavbou a cibulovitou kupolí.

Velkou událostí pro celou farnost byla 29. října 1702 návštěva nastávajícího císaře, krále českého (ale nebyl nikdy oficiálně korunován) a uherského Josef I. Habsburského se svou chotí Wilhelminou Amalií von Rein kdy poobědval na místní faře při zpáteční cestě do Vídně. Tuto událost připomíná památeční deska, která byla původně umístěna ve vstupu staré fary. Ta byla zbořena koncem padesátých let minulého století, a nahrazena farou novou, kterou známe do dnešních dnů. Dnes je památeční deska osazena na kameni v zahradě fary směrem k nové školní budově. Josef I vládne poměrně krátce a umírá ve svých 27 letech ve Vídni na Neštovice.

Ašsko opět začala obcházet rekatolizace, ale tentokrát nečekaně z vlastních řad. Anton Joseph Franz Christoph von Zedtwitz (*1681 †1731) z Krugsreuthu (Kopanin), který byl většinovým vlastníkem Zedtwitzovských panstvích se zamiloval do krásné Emilii Marii Theresii Josephe von Herttenberg ze Starého Rybníka u Skalné. Nebylo mu ani dvacet let, byl sice útlý a slabý, ale plný elánu do života. Začal tlačit na svého poručníka Perglera z Perglasu, aby se postaral o to, aby byl uznán za plnoletého (plnoletost v té době byla ve věku 21 let). Pergler tak učinil s ohledem na jeho slabou tělesnou konstituci, kdy se dalo předpokládat, že se nedožije vysokého věku a bylo potřeba se včas postarat o dědice velkého majetku. Žádost se poslala císaři Leopoldi I., které tyto důvody uznal a žádosti vyhověl. Překážkou ale bylo to, že Maria Josepha byla katoličkou a církev požadovala přestup Antona Josepha Franze von Zedtwitz ke katolictví a ten s tím souhlasil. Při katolickém křtu pak získal svoje jméno Christoph. 10. ledna 1702 se pak ožení, pár měsíců před svojí dospělostí. Stále platila na Ašsku zásada cuis regio, euis religion – čí vláda, toho náboženství. Naštěstí o osudu panství nerozhodovala velikost majetku, ale počet hlasů majitelů a proti jednomu katolickému byli tři hlasy evangelické a to synů Johanna Hanse Georga (*1628 †1. dubna 1667) který umírá v poměrně mladém věku a své manželce Evě Marii von Streitberg (*13. prosince 1629 † 26. října 1696) zanechává dceru a tři chlapce v útlém věku a to Wolfa Ernsta (*1666 †1705), Hanse Christopha (*14. června 1664 † 4. května 1746) a Carla Josepha (*19. ledna 1663 †17. září 1742), kteří však po otci zdědili pracovitost, odpovědnost a zásluhou matky vytvořili soudržnou evangelickou rodinu. Po dosažení dospělosti byli schopni všichni tři bratři si roku 1690 zděděnou malou část panství rozdělit a postavit, nebo obnovit své zámky k bydlení a jednotně se postavili rekatolizačnímu úsilí. Požár katolizmu byl sice uhašen, ale ve skrytu doutnal dál. Již po dvou letech Anton Joseph Franz Christoph pod vlivem své katolické manželky dokonce pozval na zámek i katolického kaplana Johanna Eckerta. O pět let později roku 1709 nechal zřídit pro manželku a její katolické služebnictvo na Nicklasbergu (Mikulášském vrchu v Aši) kapličku, kam pozval premonstráta z kláštera v Teplé Heinricha Kranessela jako faráře. A tak poprvé po 150 letech bylo slyšet v Aši tichou katolickou bohoslužbu. Bratranci nemohli proti tomu nijak protestovat, protože Nicklasberg nepatřil do společného vlastnictví, neboť ho již dříve prodali a Pergler z Perglasu ho vykoupil v roce 1689 pro svého chovance Antona Josepha Franze, čímž se stal allodiem, čili osobním vlastnictvím.

Za působení pastora Wilhelma Adama Steina v úřadu farnosti kostela svatého Martina v Rossbachu umírá císař Leopold I (5. dubna 1705), pak jeho syn císař Josef I. a vlády se ujímá císař Karel VI. Habsburský (druhorozený syn Leopolda I.), který byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se rozpoutala v monarchii další vlna rekatolizace  především zaměřená proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Byl posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie. Na jeho příkladu si můžeme uvést, jak někdy je označování panovníků složité. Jako císař svaté říše římské byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12. října 1711 a 22. prosince 1711 tamtéž korunován jako císař Karel VI., králem českým a markrabětem moravským byl korunován v Praze 5. září 1723 jako král Karel II český., uherským králem 22. května 1712 v Bratislavě jako král Karel III uherský a již v roce 1703 byl korunován ve španělsku jako král Karel III. španělský….no není Karel jako Karel…

24. dubna 1719 byla započata přestavba hlavní lodě kostela svatého Martina. Od posledního vysvěcení uplynulo už 287 let. Budova léty značně zchátrala a rovněž velikostí již neodpovídala momentální potřebám rozvíjející se obce a jejich věřících, kde převládalo evangelické vyznání, a tak byla loď zvětšena a přestavěna v románském stylu. Podle popisu faráře Dr. Helda bylo ve stávajícím kostele 80 míst pro muže a 160 pro ženy a zhruba stejný počet míst k stání. Vzhled starého kostela se nedochoval. Bohužel není znám ani stavitel, ani autor návrhu přestavby kostela. Přestavba se prováděla ve východní části lodi v místech kněžiště. Architektura kostela je poměrně strohá. Osmi okny osvětlený interiér je kryt prkenným stropem. Bohoslužby byly přeloženy po dobu trvání oprav do nedaleké dřevěné stodoly, která byla pro tyto účely zvlášť vysvěcena. Již 15. října pokročila stavba natolik, že renovovaný kostel mohl být slavnostně vysvěcen. Z první poloviny 18. století pochází většina vnitřního vybavení kostela, jemuž dominuje dřevěná obvodová empora o třech podlažích. 16. prosince 1722 byl na věž kostela vytažen nový velký zvon. Následující rok byl zakoupen ještě jeden menší zvon.

Pastora Wilhelma Adama Steina v úřadu nečekali jen radostné povinnosti. Ve farní kronice se můžeme dočíst, že v roce 1719 byla Ašským soudem odsouzena k hrdelnímu trestu žena z Gottmansgrünu (Trojmezí), a to za usmrcení svého dítěte. Byl to poslední hrdelní rozsudek vynesený tímto soudem. Byla v jeho doprovodu sťata na popravišti v Aši a tamtéž zakopána.

Doprovodná fota: kostel svatého Martina ze severní strany, věž kostela má ještě břidličnou krytinu, později nahrazena měděným plechem, v pravé části stará tkalcovská škola, která stála před v prostoru před kostelem, druhé foto stará fara zbouraná přibližně koncem padesátých let