Od 21. května 1916 je s baterií umístěn ke krátkému odpočinku a výcviku do uherského Hajsmáskéru, kde nechal koncem 19. století císař František Josef I. vystavět krásnou kasárenskou budovu podobnou hradu až pro osádku jednoho tisíce vojáků. Součástí byla i největší dělostřelecká střelnice, kde například v Rakousko – Uherském vojsku začínal svoji vojenskou kariéru pozdější brigádní generál Josef Churavý. V době kdy zde byl poručík Jiří Zedtwitz, byl však už v ruském zajetí. Kasárenská budova stále ještě stojí, ale podepsal se na ní pohnutý osud, kdy sloužila jako zajatecký tábor pro důstojníky, v poválečné době jí čekali asi nejlepší časy, kdy zde bylo casino, škola, kostel, ale i nemocnice. Po obsazení Maďarska fašistickým Německem za druhé světové války jí zabral wehrmacht. V období po druhé světové válce a maďarském protikomunistickém povstání, které bylo velmi krutě potlačeno sověty, jí obsadila sovětská armáda a zkáza byla dokonána. Dnes je z ní rujna.
Druhou část Velké války je Rakousko – Uherská armáda spíše v defenzívě, snaží se bránit územní zisky s předešlých let. Na východní frontě je poměrně úspěšná Brusilovova ofenzíva a na západní frontě krvácí německé jednotky u Verdunu a na Sommě. Strany Dohody začínají tlačit na další země, včetně Rumunska, aby se zapojily do konfliktu. Proto je Jiří Zedtwitz se svojí baterií odvelen do Bulharského Sistova, na Bulharsko – Rumunskou hranici a to už 11. července 1916.
Rumunskému ministerskému předsedovi Ionu I. C. Brătianovi se podařilo vyjednat tajné spojenectví s Ruskem, které podporovalo nárok Bukurešti na uherská území. Smlouva o spojenectví s Dohodou je podepsána 17. srpna 1916. Carolův nástupce Ferdinand I. vyhlašuje ústředním mocnostem – Trojspolku válku 27. srpna 1916 a hned nazítří zahajuje rumunská armáda všeobecný útok na dosud uherské Sedmihradsko. Z počátku se jí daří. Prakticky ihned dobývá Brašov a rumunské jednotky postupují dál k Sibini a Temešváru nadšeně pozdravovány místním rumunským obyvatelstvem. Počáteční úspěch ale brzy střídá rozčarování. Spojenci Rumunska nejsou schopni útok dostatečně podpořit a Němci a Rakušané přecházejí do zničujícího protiútoku. Rumuni jsou poraženi u Dobrudži, Turtucaia a Silistry a na podzim je dokonce několikrát bombardována Bukurešť. Hlavní rumunské město padne i přes hrdinný odpor jednotek generála Constantina Prezana 6. prosince 1916. Vláda i král se evakuují na sever do Jasů. Okupovány jsou tři čtvrtiny království, Rumuni přicházejí o čtvrt milionu vojáků.
Od 16. ledna 1917 je téměř půl roku Jiří Zedtwitz ve Vídni. Velení využívá jeho vzdělání, vysoké vojenské odbornosti a věnuje se zde pravděpodobně výcviku nových poddůstojníků a důstojníků. Je mimo jiné i instrukčním důstojníkem italských strojních pušek „Fiat“. Nejde o žádnou kvalitní zbraň, ale má poměrně velkou palební sílu a v dlouhotrvajícím konfliktu se k boji používá už co je k mání. Rakousko – Uhersko, stejně jako Německo, je už válkou značně vyčerpáno a to jak výrobními, tak lidskými zdroji a potrava pro kanóny a kulomety je potřeba pořád.
A to na straně Dohody vstupuje do války další velký hráč. 2. dubna 1917, poté, co 19. března německé ponorky potopily tři americké obchodní lodě, svolal 28. prezident USA, demokrat Woodrow Wilson, kongres a v brilantní řeči jej požádal o vyhlášení války Německu. Vyhlášení války Rakousku – Uhersku sice proběhne až 7. prosince 1917, ale už teď to znamená, že více německých jednotek bude vázáno na západní frontě.
K velkým změnám dochází i v Rusku. Pro celkovou dlouhotrvající nespokojenost s carskou vládou a těžkým ztrátám ruské armády je během února 1917 svržen car Mikuláš II. Po více jak 400 letech vlády Romanovců se 27. února ujímá vlády Prozatimní výbor Dumy a pak Prozatimní vláda knížete Lvova. Ale to nemění nic na situaci, že generál Alexej Alexejevič Brusilov, který se mezi tím stává nejvyšším velitelem vojsk, chystá další velkou ofenzivu, které se účastní 30. pěších divizí, 5. jezdeckých a asi 1 000 děl. Ofenzíva začíná 1. července 1917 a později dostane jméno po ministru války Alexandru Fjodorovičovi Kerenském, který se 7. července stane i předsedou vlády. Hlavním cílem této Kerenského ofenzívy bylo dobití města Lvov.
Součástí bojů je i slavná bitva u Zborova, kde na straně Ruska velmi úspěšně vstoupí do války československá střelecká brigáda (a bojují tu čechoslováci proti čechoslovákům). Samotná bitva je však jen malou epizodou celé ofenzívy, přesto stojí za zaznamenání, proto mi odpusťte malé odbočení, ale je důležité pro pochopení absurdity celé války. Československá střelecká brigáda byla zformována 19. května 1917, z velké části ze zajatých českých vojáků. Mimo jiné v ní bojuje Quido Jiří Zedtwitz bratranec našeho Jiřího Zedtwitze a dokonce je vyznamenán válečným ruským křížem svatého Jiří. Tvořily ji tři pluky – 1. čs. střelecký pluk Mistra Jana Husi, 2. čs. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad (zde bojuje Quido Jiří Zedtwitz) a 3. čs. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova. Dohromady se jednalo o sedm praporů o celkové síle 3500 mužů. Samotní českoslovenští legionáři měli bojovou morálku na vynikající úrovni, byť byli nedostatečně vyzbrojeni, a připadl jim úkol napadnout Rakousko – Uherská postavení u Zborova. Městečko Zborov leželo v nejvýchodnější části rakouské Haliče, severozápadně od Tarnopolu. Na jaře 1917 se nalézalo v ruských rukou, těsně na západ od něj se nalézaly zákopy obou válčících stran. Rakousko – Uherští vojáci byli mnohem lépe vyzbrojeni než útočící legionáři a zaujímali kvalitní obranná postavení ve třech liniích obrany. Frontu u Zborova hájila především 37. pěší brigáda 19. pěší divize – brigádu tvořily 35. pluk z Plzně a 75. pluk z Jindřichova Hradce. Na severu k nim přiléhal úsek Uherského 86. pěšího pluku (ze Subotice) ze svazku 32. pěší divize. Do boje se na Rakousko – Uherské straně zapojilo celkem asi 5500 mužů. Dělostřelecká příprava byla zahájena ve čtvrt na šest ráno 2. července – druhý den ofenzívy. Po deváté hodině českoslovenští legionáři vyrazili k Rakousko – Uherským pozicím. Velice progresivní taktický prvek představovala činnost menších úderných skupin, jež zdařile využívaly terénu. Útočící legionáři do třetí hodiny odpolední dobyli první, druhou i poslední zákopovou linii a postoupili až o čtyři kilometry. Přitom ztratili 167 padlých, 11 nezvěstných a zhruba 900 až 1000 raněných, z toho 17 smrtelně. Ztráty na Rakousko – Uherské straně činily zhruba 4000 mužů, legionáři zajali více nepřátel, než kolik činil jejich vlastní počet. Ukořistěno bylo rovněž velké množství vojenského materiálu. Vítězství československé střelecké brigády znamenalo nemalý úspěch, ruské velení jej však nedokázalo využít a územní zisky z bitvy u Zborova byly záhy ztraceny. Kerenského ofenzíva skončila katastrofickým nezdarem, způsobeným především naprostým rozkladem ruské armády. 19. července přešly síly Trojspolku, hlavně Rakousko – Uherské armády do protiútoku a ruská obrana se zhroutila. Od 29. července se těchto bojů už účastní i Jiří Zedtwitz (samozřejmě na straně Rakousko – Uherska) a to v Haliči, průlomem U Zlaté Gory (a nejen že tu bojují čechoslováci proti čechoslovákům, ale pomyslně tu stojí členové jedné rodiny Zedtwitz Quido proti Zedtwitzovi Jiřímu, svému bratranci. A byli si nepochybně blízcí, otec Quida Zedtwitze, byl za svědka na svatbě otci Jiřího Zedtwidze a je jeho kmotrem, obě rodiny bydleli nedaleko od sebe na Královských Vinohradech). Je velmi nepravděpodobné, že se jejich jednotky mohli přímo potkat, ale v liniích zákopů stáli nedaleko proti sobě!!! Začátkem srpna již Rakousko – Uherské síly stály na předválečné Rakousko – Ruské hranici na řece Zbruč. Během tohoto tzv. tarnopolského ústupu si československá střelecká brigáda zachovala bojeschopnost, ale ztratila dalších 320 padlých. Velká válka má trvat ještě další rok a osud našeho Jiří Zedtwitze budeme sledovat nadále…
Doprovodná fota: Hajmaskér kasárna, plánek bitvy U Zborova a poslední foto 1. střelecká brigáda při Tarnopolském ústupu – někde mezi vojáky je i bratranec Jiřího Zedwitze, Quido Zedtwitz.
